Lurdy

Když se Lurdy objevily v nabídce Festivalu francouzského filmu, silně jsem zvažoval návštěvu kina - především kvůli Sylvii Testud, charismatické herečce, která od dob Strachu a chvění opakovaně dokazuje, že její snímky se vyplatí sledovat a pod vizáží šedé myšky se ukrývá široký umělecký talent. Už tehdy mě ale instinkt a zkušenosti varovaly, že tentokrát bude v Lurdách málo Sylvie a příliš mnoho prodlev, meditací a modliteb. Z větší části jsem se mýlil, protože v Lurdách nakonec bylo příliš mnoho pouze toho prvního. Toho ostatního naopak pozoruhodně málo, dokonce i lidského smutku, bolesti a naděje. Stopáž 96 minut se může jevit v době, kdy se dvouhodinové bijáky staly bezmála standardem, jako rozumná, potíž je, čím je, respektive není, vyplněná. Obsah a sdělení Lurd by se totiž pohodlně vešly do 50minutového středněmetrážního snímku. Zbytek je vycpávka daná neochotou Jessicy Hausner stříhat. U téhle dámy můžete počítat s tím, že když vám pustí karaoke písničku, vychutnáte si ji do posledního tónu, a když se servíruje oběd, můžete ho konzumovat taky a stihnete to spolu s filmovými hrdiny. Lurdy jsou velmi statické a pomalé. Dokonce až do té míry, že filmy o životech trvale ochrnutých, které se odehrávají na lůžku nebo křesle (Skafandr a motýl, Hlas moře), jsou proti nim explozí vzruchu a dynamiky. Jessica Hausner se staví do pozice (zdánlivě) nestranného pozorovatele, který nezúčastněně zaznamenává dění kolem jednoho zájezdu na slavné poutní místo. Uvidíme naděje i pochybnosti jeho účastníků a můžeme držet palce hlavní hrdince, aby jí chvilka štěstí co nejdéle vydržela. V námětu zajímavý a v detailech nesporně silný film ale troskotá na výše zmíněném "naředění" tématu. Je to přesně ten druh snímku, který se díky sebestřednosti režisérky subjektivně zdá dvakrát tak dlouhý, než ve skutečnosti je. Celkový dojem: 40 %. (16.12.2013)

Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy] (16.05.2011)

Velký lidský sen v poněkud zvláštním komickém účinku o naději, že by se mohl někdy člověk uzdravit, aby nebyl odkázán na své bližní. Je třeba říci, že filmy obvykle tohoto druhu jsou totiž nejen dobrým marketingovým tahem, ale mimořádně zajímavou podívanou, když je obohacena slušným myšlenkovým zázemím. Možná film sliboval více, než mohl splnit, dokonce na řadu otázek příběh hmatatelnou odpověď nedává. Snad je to tak i lepší. Obsazení herečky Sylvie Testud do role Christine je nepochybně přesvědčivé a nečiní si jiných nároků, než obrazně vyjádřit svět lidské bytosti, o tom, jak vážná nemoc už od nepaměti zrodu lidstva zcela jistě ve většině případů dokáže přetvořit celý život. Ostatně vše, co charakterizuje Christine při všech strastech, nejsou katechismy, ale zvídavost, a také pocity nezaviněného zla a snad i výčitek, na které nemůže najít uspokojivé odpovědi. Může snad víra přemoci nepřízeň osudu? Možná ano, protože rituál návštěvy poutního místa Lurd pro dosažení povahy cíle jako takového, může mít z hlediska osobního určitou reálnou motivační hodnotu, očekávající v duchovní terapii náplň lepších dnů a akt naděje. I to je snad důvod, proč byste neměli tento film minout. Závěrečné shrnutí je, že i přes některé drobné vady na kráse filmu musím uznat, že jde skutečně o výjimečně kvalitní film. (19.05.2012)

Asi nejpůsobivější film, který jsem za posledních 5 let viděl. Pravý opak kýčovitého barvotisku. Vlastně mu nemám, co vytknout. Podáno s takovou přesvědčivostí, že jsem měl pocit, že je to skutečnost, jako bych byl u toho. Sylvie Testudová v hlavní roli ochrnuté dívky naprosto skvělá! Ten film v "nezúčastněném dokumentárním stylu" je o tajemství života, o tajemství člověka, o tajemství smyslu jeho bytí. Jednoduchý příběh jedné z poutnic a současně průhled do každodenního života Lurd, které tu Jessica Hausnerová podává, jsou jako nádoba, do níž si divák může nalít víru nebo skepsi (je možné, že autorka filmu je ateistka, ale ani to na mém hodnocení nic nemění). Divák je tu spoluautorem... (27.01.2012)