Lurdy

Velký sál s prostřenými stoly. Pomalu přicházejí lidé. Dlouhý záběr. Trpělivost. Vítejte v Lurdách, závodní jídelně, kde podávají zázraky. Porce jsou malé, ale vydatné. Ač sám v Boha nevěřící cynik, dýchlo na mne z některých scén zvláštní spirituální čaro. Jako při těch nemnoha návštěvách kostela během bohoslužby, kdy jsem vnímal, že se přede (či spíše nade) mnou odehrává něco mimořádného, co však nikdy plně nepochopím. Jessica Hauser zpracovává ožehavé téma citlivě, tak trochu v jedné tónině. Nebaží po skandálech. Jen párkrát nabídne nějakou trpce úsměvnou nekřesťanskou paralelu. Lurdy tedy samozřejmě nejsou filmem, který vás bude bavit, spíše filmem, o němž se budete bavit. Koho neosloví v duchovní/pocitové rovině, neosloví asi vůbec. Náznak dramatu aby jeden hledal mikroskopem. K jediné dějposunující události dojde zhruba v polovině a fascinujícím způsobem se změní současně pohled protagonistky (nenápadně skvělá Sylvie Testud) na svět i diváka na film. 80% (19.11.2009)

Asi se sama do Lurd nikdy nepodívám a tak mě potěšilo, že jsem se tam s tímto filmem ocitla a bylo to dosti autentické. Na zázraky nevěřím ( i když bychom se mohli bavit o tom, co je to zázrak), ale tady o to zase až tak nejde. Spíše je o psychologickou sondu do duše mladé dívky upoutané na vozík a pokud film bereme takto, je působivý a jeho závěr otevírá mnoho otázek, na které si každý musí odpovědět sám. (01.07.2015)

Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. (09.05.2011)

Toto islo bohuzial uplne mimo mna. Osobne si myslim, ze je to asi tym, ze som ateistka a neverim na zazraky :) Clovek sa musi s tymto snimkom tak nejak stotoznit, rozumiet o com je a ja mam pocit, ze sa mi nepodarilo ani jedno, ani druhe. Priserne som sa nudila a zhruba v polovici som to aj chcela vypnut. Jedine, co stalo podla mna za to, bol vtip, ktory tam odznel a kolega tu dole ho aj napisal. A pokial si z celeho filmu pamatm iba toto, bude niekde asi chyba... (13.07.2010)

Nestranný film, který jsem si jako ateista užil jako sympatickou černou komedii, ale dokážu si představit, že věřící se na něj budou dívat jako na vážné drama a nebudou s ním mít žádný problém. Lurdy jsou v podstatě krásným důkazem toho, že významy nevznikají plně na straně zdroje sdělení, nýbrž někde na cestě zdroj - přijímač. (06.01.2012)