Vytie

Kvílenie je filmovou básňou, ktorá je plná všetkého čo na beat generation tak milujem. Každá jedno slovo prednesené z úst Jamesa Franca, každá jedná myšlienka zachytená na súdnom pojednávaní, každý jeden obraz v rôznorodej, psychadelickej animácií vytvoril úplný, kompletný a vizuálny fenomén, napísanej básne, ktorá sa stala alfou a omegou básnikov a spisovateľov 50 a 60 rokov v Amerike. Či už sa jedná o rôznorodé využite prvkov, s ktorými umne pracuje režisérska dvojica - animácia, čiernobiely formát, dokumentárnosť - alebo o samotný fakt historickej presnosti - máme tu dočinenia z filmom, ktorý rozhodne neupadne do zabudnutia, nie len formou akým je spracovaný, alebo myšlienkami, ktoré sú v ňom obsiahnuté, ale silou akou vypovedá o človekovi. Silou tak veľkou a úprimnou, že tí, ktorý nepočuli o Kvílení a o beat generation sa o ňu začnú zaujímať, alebo ju budú bohapusto zatracovať. O tomto filme sa budú viesť diskusie v kaviarňach pri cigarete a káve a všetci tí intelektuáli a beatnici a vyznávači jazzu, ľudí, zážitkov a žien, ignorujúci pravidlá, hierarchiu, ťažkopádnosť, vojny a konzumný spôsob života sa tu nájdu a budú potešený. Tento film im totiž ponúkol presne to čo chceli. Dostať sa aspoň na chvíľu do doby, aby si mohli vypočuť prednes básne a dostať sa do hlavy veľkého Allena Ginsberga. A keďže patrím k nim, nezostáva mi nič iného, len dať plný počet bez ohľadu na to kto si čo myslí. (24.01.2011)

(Mezipatra 2010) Režiséři Rob Epstein a Jeffrey Friedman KVÍLENÍM debutovali na poli narativního fikčního filmu, ačkoliv se zařazením biografického dramatu o díle (!) básníka Allena Ginsberga to není jednoduché. Snímek se totiž svým formálním zpracováním odklání od podoby valné většiny schematických biografií umělců za poslední víc jak dekádu tím, že na místo zájmu o samotnou osobu se zaměřuje na dílo ve čtyřech vypravěčských rovinách, které jsou stylisticky nesourodé. Sledujeme (1) archivně-dokumentárně se tvářící, přesto rekonstruované a hrané pasáže předčítání básně před diváky a osobní výjevy z života představitele beatnické generace, (2) rozhovor se samotným Ginsbergem, (3) vizualizovanou podobu titulního Kvílení v podobě animovaných pasáží a (4) soud z r. 1957, kdy kniha (nikoliv její spisovatel!) stanula před soudem pro údajné pohoršování dobrých mravů._____ Počin, který by se dal nejlépe přirovnat k filmu jiného queer autora, Haynesově BEZE MĚ: ŠEST TVÁŘÍ BOBA DYLANA, je formálně pozoruhodný a vytváří si alibi na to, aby byl neprůstřelný jakoukoliv možnou kritikou. Pokud se totiž nebudeme zaměřovat na to, nakolik se výsledná podoba odlišuje od dalších děl v rámci žánru biografie, ale podíváme se, co je nám říkáno a jak, vyvstává určitý rozpor. Z plátna se na nás totiž valí řada truismů, s kterými dost dobře nejde nesouhlasit (právo na svobodu slova a vyjádření umělce) a které jsou pro jistotu pro pomalejší diváky v závěru vyřčeny nahlas, zatímco se nezapřou umělecké ambice tvůrců. Umění – alespoň to opravdové – má ovšem přinášet nový pohled na svět a věřit v inteligenci diváka, který je schopný interpretovat předkládané obrazy a slova. Další rozpor nastává, když přihlédneme ke kontroverzní povaze knihy, o které se vypráví v nekontroverzním filmu, jenž cokoliv pobuřujícího vypustí (orální sex) či přeskočí anebo zjemní v podobě animovaných pasáží. Nemáte-li ale za to, že o radikálních věcech je nutné vyprávět radikálně, pravděpodobně nebudete mít s animovanou částí problém, i když nedosahuje nápaditosti a působivosti těch v PINK FLOYD: THE WALL. (04.12.2010)

Lidé se vždy báli toho, co nechápou, a tak tomu bylo i v případě Ginsbergova Kvílení. Ať už máte k této básni vztah jakýkoliv, musíte uznat, že se jedná o jedno z děl, které formovalo jednu nebo více generací. Tato filmová skládačka se na něj dívá jako na jednu etapu Ginsbergova života a jako na jednu etapu ve vývoji Ameriky a dělá to opravdu výborně, protože všechny dílky oné skládačky jsou úplně jiné a všechny do sebe přesně zapadají. Nemalý podíl na tom mají herci a především opět fantastický James Franco. Rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů roku. (03.11.2010)

Ono, přenést báseň do filmu není nic moc lehkého a režisérové Kvílení se toho jednoduše zhostili dobře. Jasně že pro ně hrála skutečnost, že Kvílení není zakódováné v náznakové lyrice, ale přesto Ginsbergův svět tvořený svým vlastním jazzovým jazykem má svou neopakovatelnou atmosféru. Tu se kupodivu povedlo v animované části zachytit a i když samotnou báseň onen feeling neinterpretuje ani z poloviny, jako krátký diskurz to nezasvěcenému dá myslím hodně. Dobrá je i interpretace jednotlivých veršů, překlad hispetorových obratů a jiné doplňují informace o beat generation. Pravdou je, že jednotlivé linky do sebe moc nehrajou a hltači Ginsberga si tak nepříjdou na své, protože snímek je točen spíše pro masovější diváctvo, kterému má Kvílení sloužit jako jiskra, ale práce to není odvedena špatně. I saw the best minds of my generation destroyed by madness, starving hysterical naked, dragging themselves through the negro streets at dawn looking for an angry fix, Angel-headed hipsters burning for the ancient heavenly connection to the starry dynamo in the machinery of night. (03.12.2010)

Soudní linie je jednoduchá a fádní, animované ztvárnění básně vypadá hodně lacině jako nějaké intro průměrné videohry (ve srovnání třeba s animovanými sekvencemi Geralda Scarfeho z Pink Floyd: The Wall je to vyloženě průser), ale aspoň rozhovor s Ginsbergem a výjevy z jeho života jsou celkem zajímavé a zručně natočené. Což ovšem není mnoho, a tak i přes upřímnou snahu o originalitu zůstává Epsteinův a Friedmanův film pouze jeden z dalších průměrných amerických nezávislých filmů. (12.07.2010)