Veľká žranica

Viděl jsem aktuálně dva filmy Marca Ferrariho, tento a SÉMĚ ČLOVĚKA a napadlo mě, jak hodně se jim třeba nechal ovlivnit Ruben Östlund při psaní TROJÚHELNÍKU SMUTKU. Trojúhelník sleduje následky pozdního kapitalismu v odrazu opulentního obžerství (i v grafickém detailu) a následně svoje protagonisty uvrhne do stavu prvobytně pospolné společnosti, což je vpodstatě tématická kombinace VELKÉ ŽRANICE i SÉMĚ ČLOVĚKA. Tím nijak neviním Östlunda z plagiátorství (byť se v obou filmech velmi výrazně zvrací a odpadní systémy dějiště se značně přeplnění), jen nahlas fantazíruju. __ Co se ŽRANICE týče, ve své době udájně silně dekadentní a pro publikum šokující. To už dnes těžko může platit, minimálně pro trochu “zkušené” diváky. Co zbylo je film s uhrančivou atmosférou staré vily, ve které se skupina lehce až silně deprimovaných mužů ve středním věku poddá nepsanému paktu labužnicky se ujíst až k smrti. Žranice je plná hodně oddaných hereckých výkonů (nejen ústřední čtveřice), u kterých není pochyb, že do toho filmu šli s absolutní důvěrou ve Ferrariho tvůrčí myšlenky. __ Nejsem sice příznivcem tzv. fekálního humoru, ale jedině ve Žranici jsem tento žánr viděl režijně tak dokonale zachycen, v situacích, které jsou až absurdně nečekané a vždy trvají přesně o těch pár vteřin déle, že jsem to musel oslavit dlouhým překvapeným smíchem. (28.05.2024)

Klasická klubovka. Určena zřejmě jen pro velmi úzký okruh (věčně hladových) kinofilů a filmových kritiků. Opulentní filmařský počin vznikl zdokumentováním jedné hromadné asistované sebevraždy. Řekl bych přímo kurevsky asistované (omluva za výraz, ale kdo film viděl, ten ví). Sebevraždy, která je úspěšně (a to i filmařsky) dotažena do zdárného konce... A souhlas s tím, co napsal POMO: Film je jediným svého druhu. Já jen dodávám: zaplaťpánbů.  Pár dobrůtek je zde. (17.01.2013)

Snaha o alegorii se stala trapností naturalismu. Pokud na filmu něco udiví, jsou to kulinářské sklony a nezvladatelná bulimie podařené společnosti, jíž se všední den a jeho "maličkosti", jako jsou plat, složenky či rodina, ztrácejí kdesi za obzorem. Ještě více udiví, že toto soustavné bulimické přejídání a tragické epizody zůstávají zcela mimo pozornost okolí vlastně centrální Paříže. Pokus o dekameron naší doby svým naturalistickým vyzněním sice neurazil, současně však také dokázal nezaujmout a neuchvátit. Převládla byť kultivovaně nastrudovaná a provozovaná macha filmařného řemesla, v níž vesměs špičkoví herci jen obtížně zjišťují, co vlastně mají hrát. Na ambice, s nimiž tento pokus o napodobení paralelně vznikajících passoliniovských bakchnálií byl podstoupen a připravován, je výsledná nabídka chudá a ve svém celku vlastně až chuďoučká. (29.10.2010)

Geniální film o neuvěřitelném setkání, které končí strašlivou smrtí....Těžká kritika společnosti se tu odráží spolu se zbídačelou myslí mnohých jejích jedinců..Mimochodem, sešli se zde největší herecké individuality tehdejší Itálie a možná, největší hvězdy současnosti stále ještě nikým nepřekonány.!! (20.07.2008)

Asi nejznámější a všeobecně nejuznávanější Ferreriho snímek. Čtyři dlouholetí přátelé se rozhodnou odejít ze světa prostřednictvím jedné z nejstarších lidských neřestí. Na Ferreriho film je děj až překvapivě přímočarý s očekávatelným průběhem. Znovu vystupuje na povrch amorálnost, perverze a zhýralost jako tradiční témata. Trpká ironie je cítit z každého záběru. V hlavních rolích se sešla plejáda nejlepších evropských herců, většinou režisérových oblíbenců, se kterými spolupracoval opakovaně. Postavy, které zde představují, jsou zbaveny tradičních lidských citů. Vystupuje z nich cynismus a pohrdání vším a všemi. Opět se tak setkáváme s karikováním postav i děje. Andréa Ferréol je zase výborná v roli korpulentní učitelky, která se z potencionální oběti promění v dokonalého anděla smrti. Zajímavostí jsou jména Michel, Marcello, Philippe, Ugo, Andrea. Jména hlavních postav jsou shodná se jmény herců. Jde o zjevnou odvolávku na starou školu italského neorealismu. Velká žranice je dalším Ferreriho políčkem zhýralé amorální společnosti. Je to film, který pod svým příznačně pitoreskním zevnějškem skrývá existenciální rozměr. Jde o Ferreriho film asi nejslavnější s významnými oceněními, nikoliv však nejlepší. Alespoň dle mého názoru. 80% (02.11.2011)