Zvláštny deň

Silně pocitová záležitost je tento příběh o dvou osamělých duších, který je svedl dohromady v jeden Zvláštní den pouhá náhoda. Ona opuštěná v duši, ačkoliv byla obklopena velkou rodinou a on, osamělý a vyhoštěný vzhledem k tehdejšímu postoji k homosexuálům. Chvílemi jsem měla dojem, jako by to by tam jemně probleskla osobní zpověď Marcella Mastroiannniho a o Sophii Loren se nedá psát jinak, než jako o královně filmového plátna, která zahraje cokoliv s gracií jí vlastní, jak už tady píše jedna uživatelka. On to nebyl ani tak zvláštní den pro Itálii, ale jeden nezapomenutelný den Antonietty a Gabriela. Byly momenty, kdy splývala její duše s tou mojí a její smutek v očích při závěrečném finále, byl všeříkající a nádherný. Kdo někdy něco podobného prožil, pochopí i hloubku tohoto téměř zapomenutého filmu. (29.06.2014)

Jedna náhoda spojí jejich cesty dohromady, v tak pro Itálii "významný" den. Píše se rok 1938 a Hitler zrovna přijíždí do Itálie. Se vší parádou, vítan davy lidí, jako osvoboditel a nový vůdce. Ale jim je to úplně jedno. Oni dva, mají úplně vidění světa, než tehdy většina národa. Ona, matka šesti dětí, která nemá rozhodně na růžích ustláno, on čerstvě vyhozený z práce, čekající na možné vyhnanství. Je to jejich chvíle. Jejich den, ne nikoho jiného. Aspoň pro dnešek můžou tajně slavit, že v sobě našli zálíbení, či spřízněnou duši, to je vlastně jedno. Zítra už bude asi všechno úplně jinak... (18.04.2015)

V pomerne dosť rozsiahlom, bytovom komplexe to najskôr vyzerá tak, že sa takmer nadobro vyprázdnil, keďže sa skoro všetci jeho obyvatelia premiestnili na "prehliadku" do Ríma, ktorú organizuje sám Duce, kam si vlastne pozval nielen samotného Führera, ale samozrejme aj jeho ďalších, vplyvných kumpánov, medzi ktorých sa napríklad zaraďuje i taký (budúci) šéf Luftwaffe, Hermann Göring. Skrátka, schyľuje sa k veľkej udalosti, keď Hitler dňa 6. mája 1938, navštevuje práve toto „večné mesto”, čo priam najideálnejšie v tomto ponímaní priamo zaznamenávajú, hneď z kraja úvodné, archívne zábery, do čoho sa postupne vkomponuje, vskutku brilantná sekvencia z bytu okolo šarmantnej žienky domácej, Antonietty Tiberiovej, ktorá musí najprv pobudiť všetkých svojich šesť detí, nakoniec i svojho manžela-zanieteného fašistu, aby ich vystrojila na túto, naprosto nevídanú a neslýchanú slávnosť, pričom sa následne, snáď automaticky, zaradia do zapáleného davu, kráčajúc rovno do centra mesta. Okrem spomínanej Antonietty, ktorá sa očividne stará iba o domácnosť, ako nejaká slúžka, tak som si k tomu ešte všimol i to, že úprimná domovníčka a nejaký záhadný chlapík, ktorý sa volá Gabriele, ostali trčať doma. Možno si dokonca povedali, že im úplne postačí počúvať rozhlas, nakoľko ani nemusia vystrčiť päty z domu? Počas niekoľkých hodín sa z reprákov neustále ozýva priamy prenos z tejto exkluzívnej návštevy, čiže my diváci sme na tom podobne, ako naše postavy. / Teraz ostáva pomyslieť už len na to, ako sa Sophia Lorenová s Marcellom Mastroiannim vlastne po "prvýkrát stretne", teda aký, konkrétne zvláštny súbeh niekoľkých  okolností, sa o to v tomto, mimochodom, mimoriadne zvláštnom dni postaral? Dalo by sa taktiež podotknúť, že keď sa tak už aj stane, tak sa zvyčajne z tohto prostredia vôbec nepohnem, t.j. maximálne "pendlujem" medzi dvomi kvartýrmi, chodím po schodisku, alebo tiež najzaujímavejšie scény pozorujem na streche. Tam nastane i zlomová informácia, ktorú divák tak trochu predsa už dávnejšie vytušil. Vrátim sa ale ešte o kúsok naspäť, predchádzala tomu akási náhoda, alebo náhody proste ani nejestvujú, a všetko sa tak malo stať? \ Pre malú zaujímavosť by som doplnil, že dcéru Mariu Luisu si zahrala skutočná vnučka Duceho, čiže Alessandra Mussoliniová, čiže tým pádom sa režisér Ettore Scola, vari zaslúžil o väčšiu autenticitu? / Snímok je predovšetkým určený viacej vnímavejšiemu publiku. (12.10.2022)

Žánrově jde o psychologické drama, komorní příběh dvou outsiderů, kteří se na několik hodin setkají a tohle setkání oba dva citově poznamená. Jakkoli užívám označení psychologické drama a komorní příběh, nejde o žádnou nudnou záležitost. Těch sto minut uplyne neuvěřitelně rychle. V dialozích jsou cítit silné emoce a napětí. Oba dva herci patří k italské špičce a navíc se už setkali v řadě filmů předtím, takže chemie mezi nimi fungovala dokonale. Výborně funguje zvukové a obrazové pozadí, setkání dvou evropských diktátorů, které je zprostředkováno vyšňořenými účastníky oslav a zejména nadšeným komentátorem rozhlasu, který svým monologem vypovídá o atmosféře tehdejší fašistické Itálie víc než dokumentární filmy dneška. Zajímavé je i zobrazení velkého činžovního domu a jeho obyvatel včetně prorežimní domovnice. Film mimoděk vypovídá i o fašistické ideologii, o tom, jaké místo v něm měly ženy a jaký byl jejich skutečný úděl. Depresivní, ale hluboce lidský film. Celkový dojem: 95 %. (17.11.2008)

ocenenia : Oscar 1978 - Nominácia na najlepší cudzojazyčný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1977 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ V samote a intímnosti možno odhaliť skutočnú tvár každej totality. Stačí jeden dom, dvaja osamotení ľudia schopní úprimnosti, a patetická heroická vízia fašizmu (predstavovaná hlasom z rádia, ktoré znie skoro počas celého filmu) padá ako domček z kariet, neschopná odolávať fragmentácii ľudských osudov z más na človeka-jednotlivca......Krásna kamera, výborní herci (30.11.2006)