Nórske drevo

Vítr vane, norské dřevo je tvrdé a teplé ... Miluji toto nízké zlaté světlo, miluji tento hypnotický déšť, miluji tuto zelenou náruč trávy, miluji toto ticho dechu, miluji toto vzedmutí vln ... Miluji tuto předtuchu i touhu po tom, co možná nikdy nepřijde nebo přijde, ale bude s jiným a jiné, než se snilo ... Kéž by se snilo ... Ale někdy sny nejsou nebo jsou prázdné, nebo jsou tísnivé, nebo jsou černé ... Čím se ta teskná prázdnota zaplní? Když se lidé opravdu pomilují, i když se nemilují, je to energie života, co jim dá novou naději, jenž sice nevymaže ztrátu, ale dá sílu čelit novým možným ztratím ... Jaro, léto, podzim, zima, jaro ... Proč nám není celý život 18-19 let? To je jen nálada ... To je jen vzpomínka. ___ Tento film je podobný mnohým lidským životům - jednotlivé scény a obrazy jsou lepší než celek a sám celek je jen slepeninou střípků-vzpomínek. Kdyby šlo složit mozaiku života výlučně z těch nejkrásnějších snů, které si jen dokážeme představit ... Kdyby jen šlo ... (24.05.2011)

Kniha je lepší, film, když o tom přemýšlím, nedokáže postihnout celou tu atmosféru, kterou to mělo. Ne, že by to bylo vyloženě zklamání, ale není to to, co jsem chtěla vidět. Je to trochu odměřené a vyloženě s "dobrým" koncem. Kdo nečetl, možná bude občas dělat potíže se orientovat. Obrazy se střídají, ale nijak to nepůsobí, nic to nepředává. Když někdo umřel, ani to se mnou nehlo, jen jsem tupě zírala na plátno. Chybí tomu ta duše, kterou kniha má a kterou se Anh Hung Tranovi prostě nepodařilo na plátno dostat. Ani zhola z toho nejde cítit všechen ten chmur a samota a nejistota, které pociťujete při četbě. Kdybych nečetla, byl by tohohle pro mne prázdný film. Škoda, moc jsem se těšila. (28.01.2011)

Tran Murakamiho absolutně nepochopil, ale s tím jsem před projekcí vlastně počítal. Z výborné, zamyšleníhodné, předlohy Tran vykouzlil nefunkční filmové leporelo, kde vztahy mezi jednotlivými postavami postrádají smysl a hloubku. Především vztah mezi Tóruem a Reiko (díky neodhalení Reičiny minulosti a charakteru je závěr snímku jak z jiné dimenze) o zoufale nefunkční chemii mezi Tóruem a Midori(film jí zcela zabil) rovněž škoda mluvit. Vietnamčík na režisérském seslíku je navíc až tak liška podšitá, že na mě jeho verze vyprávění nepůsobí ani jako hezky natočená ilustrace ke knize. Nevím jak to dokázal, ale všechny scény, které na mě v knize zapůsobily, ve filmu zkrátka nejsou :) Původně jsem předlohu s filmem porovnávat nechtěl, ale natočit z knihy, která nenudí ani řádku, dvouhodinovou nudu s nahrubo vytaženým dějem a do něj otrocky naroubované a doslové repliky dialogů (monologů), je umění. A že Tran celou dobu divákovi nestydatě vnucuje (artovým pojetím), že točí umění. Kdyby raději místo šustící trávy, šumící vody, zpomalených záběrů, špatně zvolené hudby a debilně natočených erotických scén dal přednost postavám, udělal by lépe. A nevydařený casting převážně ženských postav je "sladkou" třešničkou, neměla být náhodou Naoko nádherná?! a Midory netuctová?! a Reiko?! A seru na to! Zklamání, ale z úcty k Murakamimu, který, jak jsem se tu dočetl, dal povolení k natáčení po čtyřletém přemlouvání, ty velmi slabé tři dám. Zatímco kniha se stane nedílnou součástí mě knihovny, Tranův výtvor po zhlédnutí posílám do koše. Trane za tohle bys zasloužil, nejlépe Naočinu oprátku. (07.03.2014)

Je vidět, že se tvůrci velmi snažili, aby šlo o důstojnou adaptaci, která fanoušky (a autora) nenaštve. Žádné zásadní změny v ději, typově přesní herci (většinou), špetka humoru, adekvátní hudba, krásné záběry horské přírody, žádné formální exhibice (jako u Přicházím s deštěm). Film si tak nějak poklidně plyne, ale žádnou scénu, která by mě rozštípala, neobsahuje. Samozřejmě došlo ke značnému zkrácení a nečtenář musí mít problém chápat jednání a motivace postav (třeba o tom, kdo je Reiko, proč je v sanatoriu a co má na konci znamenat ta epizoda u Tórua, nepadne ve filmu ani slovo) (28.01.2011)

Vím, jaký to je kult, ale nejsem čtenářka knih Harukiho Murakamiho. Nemám přehled přes současná japonská vztahová nebo romantická dramata. Neposlouchám Radiohead. Zato skutečně hodně obdivuji tvorbu Ahn Hung Trana, jeho myšlenkově pronikavý styl: vedení herců, střihovu skladbu a geniální využití hudby Johnyho Greenwooda. Někdy si říkám, že právě Tran dodal písním od Radiohead nový rozměr. Jen málokterý současný tvůrce dosahuje na pozadí audiovizuální estetiky tak vysoce realistického účinku, aby divákům navrch nabídl katarzi. A v tom je ten problém: Tran zpracoval zřejmě nezfilmovatelný, na pocitech založený román...já nechápu proč, čím ho natolik zaujal, vždyť jeho původní autorské práce byly mnohem silnější. I tady používá své oblíbené prvky postupů spirituálních filmů, ale přestože popisuje témata obecně platná, já zde postrádám (pro jeho dřívější filmy typický) otisk vlastní osobnosti a životní zkušenosti. Nebyla jsem zklamaná, prostě "Norské dřevo" je první Tranův film, který jsem nechtěla vidět co nejdříve, pokud možno okamžitě, znovu. Proč taky. A chyběla mi v něm Tran Nu Yên-Khê. (01.03.2011)