Bang Bang Club

Když Colin Farrell fotografoval ohavnosti v Kurdistánu, jeho duše trpěla děsivým tajemstvím. S režisérem Danisem Tanovičem (původně pobíhal ve válečné vřavě jako bosenský válečný kameraman) upozorňoval, že válka je průsečíkem lidských osudů a velkých tragédií. Důstojnou poctou umírajícím fotoreportérům v Jugoslávii byly ještě předtím Harrisonovy květy. Oba komorní kousky měly své kvality, první, Triage, se mi ale stejně jako Bang Bang Club pod kůži nezaryl. Samozřejmě je zajímavé sledovat práci válečných fotografů, trošku šílenců, trošku dobrodruhů, trošku supů. Svými fotoaparáty zachycují krvavé lázně v JAR, získali za to Pulitzerovu cenu, jeden se dostal do kalhotek editorky s tváří Švédky Malin Åkerman a divák z toho všeho má solidní příběh, který však emočně nezasáhne, v mnohém je kolísavý a výsledek prchavý. Nějaké trýznivé nebo vyloženě nepříjemné pocity jsem neprožíval. Navíc se takhle pomocí filmu neburcuje. Napětí rovněž nevyrovnané. Ryan Phillippe a Taylor Kitsch (ne)překvapivě nijací, při oslovování režiséra se mělo víc přemýšlet!! (17.10.2014)

Film je o bande morálne vysoko flexibilných majiteľoch fotoaparátov, neochvejne veriacich vo svoj úžasný talent a presvedčených, že od bielych frajerov v kapsáčoch sa guľky a mačety bezpečne odrážajú. A ono nie. Netvrdím, že ich práca je jednoduchá alebo zbytočná. Veď odkiaľ by sme vedeli, ako vyzerajú črevá afrického dieťaťa, či mačetou rozsekaný chlap? Ľudia chcú byť šokovaní a zhrození, ale naháňať horiaceho chlapa, aby som mala krásnu momentku, tak to už je hardcore. Ja neviem, ale to "bang" v názve ich klubu sa dá vysvetliť rôzne, asi preto chlapci vyzerali, ako by casting robil Lagerfeld. Nič proti. (30.03.2018)

Působivý snímek vyprávějící pravdivý příběh skupinky válečných fotografů, kteří nejsou z těch nejopatrnějších. Kolem sviští kulky, ulice jsou posety mrtvými těli a přesto se uprostřed davu domorodců s mačetamy krčí střízlík s prstem na spoušti (fotoaparátu), aby podal reálně krutý obraz války, která je navíc mimo věškerý zájem civilizovaného světa. Což dokazuje i to, že události v JAR, zde dokumentované mi byli absolutně něčím novým. Bez příběhu, bez příkras jen snaha o co možná nejreálnější obraz lidské "dark side". (01.06.2012)

,,NAŠÍ PRACÍ JE SLEDOVAT, JAK LIDI UMÍRAJÍ“..... /// Afrika, boj mezi Inkhaty a ANC, ale přesto všechno násilí chlápků s krvavejma mačetama si nemyslím, že jde o politickej film. Už jen to, že celej konflikt je osvětlenej jedinou (srozumitelnou) větou. A kde jinde zdokumentovat činost skupiny ,,BANG BANG“ než v JAR? Spíš se zamejšlím nad jinejma věcma: kdo dokáže běžet vedle hořícího člověka.... kdo dokáže nechat na poušti bez pomoci..... ,,TVOJE FOTKY SE OBJEVÍ PO CELÝM SVĚTĚ!“ Tohle není o pocitech...tohle je prostě skutečná realita, autentickej film (příběh), úvaha, kdo si zaslouží Pulitzerovu cenu a samozřejmě taky, že fotograf je jenom člověk (to fakt mohlo bejt kratší...). Fotografové ve víru událostí, vnitřní touha po senzaci, po adrenalinu, beze zbraně jen s foťákem v ruce. Že by jim šlo především o člověka?....,,PROČ JSI TAM CHODIL?“... ,,PROTOŽE MĚ TO VYDĚSILO!“ Chorobná touha dostat všechny ty zlý a ošklivý věci na kousek papíru! Emoce nevzbuzuje smrt. Ta se očekává. Zaujala mě spíš otázka: ,,MYSLÍTE, ŽE JSTE SE ZACHOVAL SPRÁVNĚ? Možná, že v tomhle je síla tohodle snímku. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem ujetej na příběhy dle skutečných událostí a knihu ,,The Bang-Bang Club Snapshots from a Hidden War“ od Grega Marinoviche a Joao Silvy číst nebudu. 2.) Jsem fotbalovej rowdies a chci se ,,udělat“ na pouliční válce. 3.) Thx za titule ,,mark82“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (30.01.2012)

Hezky se mně dívalo na ty reportérský kluky, ale horší už to bylo s těmi situacemi, které fotily. Já osobně fotím moc ráda, vezmu foťák, kolo a jedu vyhledávat momentky a věci, které mě nějakým způsobem zaujmou, ať je to stará bota ve škarpě, klika od dveří, brouk, kytka, strom........ a pak se k těm fotkám ráda vracím. Ovšem v tomhle případě bych prchala daleko od těch hrůz, které by ve mně zanechaly jen mrazivý pocit beznaděje. Někdo tam říká o nutnosti občas zapomenout na to, že ty, co fotí, jsou opravdoví lidé. Získáním Pulitzerovy ceny se sice dostane takový reportér, či fotograf na výsluní, ale velmi často za to zaplatí krutou daň, jak vyplynulo i z Bang Bang Clubu. Nebyly záběry jak tam sedí u bazénu se sklenkou vína daleko příjemnější?:-) Herecky to nedokáži posoudit, ale určitě mně byl moc sympatický Kevin v podání Taylora Kitche a celkově si myslím, že je tenhle snímek neprávem dost opomíjený. Alespoň já jsem zase o chlup víc pochopila, co může někdy takové řemeslo obnášet i když do toho může být člověk silně zapálený. (24.02.2015)