Whitechapel

1. série - 55% - Britská odměřenost, výborná hodnocení a v první řadě tematická podobnost až sesterskost s mojí milovanou Ripper Street mi velely zavzpomínat na smutná výročí. Jenže tenhle přestup do současnosti se nevydařil, protože v něm onu anglickou suchost ani eleganci nevidím. Průměrně a televizně vypadající případ nezachraňují ani hlavní hrdinové (kteří jsou popravdě většinu času nesympatičtí až běda), ani zvraty, ke kterým by přitom nervy drásající případ vybízel. Napětí se šponuje až v poslední chvíli a na konci zbyde jen pachuť nad množstvím promarněného potenciálu. 2. série - 60% - Chápu tvůrčí snahu zopakovat formuli, která na diváky fungovala, ale tohle je stejné až moc. Opět stíny minulosti, opět příhodné znalosti vševědoucího pomocníka a opět obyčejně podaná historka, která by přitom mohla fungovat tak dobře. Seriál navíc v době nepřeberného množství nejen severských detektivek rychle stárne, protože podobnou sbírku klišé (OCD i alkoholismus najednou?) nebylo možné brát vážně snad ani tehdy. Jazýčkem vah, který pouhou kopii paradoxně posouvá nad první případ, je Ray v podání jako vždy nepříjemného a zmuchlaného Phila Davise. Jeho linka největšího protivy, který může nejvíce ztratit, je alespoň odleskem toho, co si od mysteriózního seriálu ze země Jejího Veličenstva očekávám. 3. série - The Murder in Darkness - 40% - Zrychlující jízda z kopce. Rutinní případ, nevěrohodné roubování na minulost, zbytečné epileptické prostřihy s úkolem navodit pocit strachu a v protikladu k tomu i absence napětí. Nebýt příjemných chvil, kdy si dva hlavní hrdinové vylévají srdce a dají tak vyniknout slušné vzájemné chemii, šel by tento výjezd už do úplné tmy. The Hunger for Mercy - 40% - Čím dál směšnější pokusy polidštit hlavní postavy mají za následek příchody a melodramatické odchody zdánlivě důležitých charakterů v řádu vteřin. Je velká škoda, že seriál vykrádá sám sebe a při už nyní ohraném vzorci porovnávání historie se současností jen kroutím očima. The Sins of Betrayal - 75% - I přes přehnanou dramatičnost až melodramatičnost ten jednoznačně nejlepší případ celého seriálu. Slušná porce napětí místo obvyklého laciného bafání, prokreslené vedlejší postavy, psychologicky hutný podklad pro všechny tři hlavní protagonisty a hádání, která ze dvou očividných (ale rovnocenných) point bude ta správná. 4. série - The Real Enemy - 50% - Návrat k rutinnímu vyšetřování, neobjasněným otazníkům a přepáleným pokusům o nadpřirozený nádech, kdy jen odpočítávám laciné lekačky vedoucí k nevyhnutelnému odhalení průzračné reality. Tohle duchařské oťukávání má připomínat klasiky Sherlocka Holmese, ale podobnější je mu i Scooby-Doo. Škoda, Rupert Penry-Jones je v hlavní roli čím dál pevnější. The Force of Injustice - 50% - Snaha o vztahové dějové zpestření vedlejších vyšetřovatelů se míjí účinkem, protože byli do děje dosud zapojení jen aby se neřeklo. Proto se teď nedokážu rozohnit pro nic, co se v jejich životech nyní děje. Tísnivá a nepříjemná vyšetřovací linie si podtrhne nohy ve chvíli, kdy přijde s největším klišé. Pokus o dlouhodobou linku, kdy Ed ve sklepě jen listuje plesnivými knihami v plesnivých skříních a diví se, že se plíseň šíří dál, je k smíchu a za ten metaforický nádech zla v samotných útrobách policie je mi i trochu stydno. To This End - 50% - Nikdy bych nečekal, že seriál o pouhých osmnácti epizodách budu sledovat téměř dva roky, ale stalo se. V samém závěru už jsem nečekal žádné zázraky, tvůrci se ale vytasili s jedním finálním zvratem, který spoustě diváků přišel překvapivý, mrazivý, ale mně jen dokázal, že scénář delší dobu nevěděl kudy kam. Překročit hranici mezi tajemnem a opravdovým mysteriózním zážitkem byla chyba a pointy jsou tentokrát bohužel k smíchu (viz jméno tajemné stařeny). A upřímně, nehledám u britské krimi extra realistickou podívanou, ale nechápu, že většina zúčastněných ještě vůbec u policie pracuje. Těch neprofesionalit, prohřešků nebo rovnou nezpůsobilostí k práci bylo na jeden soubor až příliš. Loučím se milerád, ze seriálu, který měl být novodobou klasikou, zůstala jen hromada nenaplněného potenciálu. (05.09.2022) (menej) (viac)

Jednak musím poděkovat kolegovi, který mi tento seriál doporučil. Zajímavé je, že on sám hodnotil jenom třemi hvězdičkami. Považuji totiž seriál za to nejlepší z britské detektivní tvorby, co jsem za poslední dobu viděla (a britskou detektivní tvorbu celkově za to nejlepší možné k vidění), takže za to nejlepší z detektivek vůbec (samozřejmě po Sherlockovi, ať až už novém s Benedictem Cumberbatchem, i starším s Jeremy Brettem a některých dílech Poirota)… Líbily se mi všechny série, asi nejslabší byla ta druhá o návratu bratrské gangsterské dvojice, kde to na mě bylo příliš americké (gangsterky spojuji spíše se 20. a 30. lety v Americe než s Londýnem dnešní nebo poválečné doby, i když se i tady jednalo o skutečnou událost), ale zase právě v tomto jsme mohli sledovat, jak zastrašování nebo nedůvěra mezi jednotlivými členy týmu mohou kolektiv rozhodit a narušovat práci. Jako člověka zabývajícího se historií, mě velmi potěšily odkazy na slavné vraždy či procesy z historie (ať už kopírování Jacka Rozparovače, kde jsme se dozvěděli i jméno původního pachatele,přesněji řečeno toho koho za pachatele považoval napodobitel i vyšetřovatel, či ve třetí sérii hledání historických paralel s právě probíhajícími případy, včetně odkazů na čarodějnické procesy z prvních dvou dílů série čtvrté) a potvrzují tím známý citát George Santayany: „Kdo nezná historii je odsouzen ji opakovat“, snaží se ji znát a zlému předejít. Detektiv inspektor je sice takový sterilní jako prostředí na operačním sále (nikdy jsem tam nebyla) nebo v tzv. čisté výrobě, ale na rozdíl od té blonďaté dvojnice Miny z epizod 3.3 a 3.4 mu nechybí srdce a schopnost skutečně správného úsudku (ano, i přestože SPOILER žádného z vrahů nedostal živého, zase měl jistotu, že už odnikud nemohou utéci a škodit KONEC SPOILERU). Na rozdíl od kolegy doporučitele mně nevadil vztah otec-syn, kde otec nebyl skutečný ale pouze otcův přítel, něčím mi to připomnělo vztah kapitán(admirál) Pellew-Horatio ze série Hornblower. V dalších sériích chyběl, ale už nebyl potřeba, částečně byl nahrazen vztahem se seržantem a částečně došlo na slova: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“(1 Kor 11) Což není divu, při řešení takových případů musí dospět každý (nebo se zblbnout)… Mimochodem výše uvedený citát v mém oblíbeném Hornblowerovi také použili. A paralelu lze najít i se sérii Sherlock, jen vzhledem k charakteru detektiva (detektivů) se tolik nevyužívá moderních metod (ještě ani jednou nebyli na fb, mimochodem v Sherlockovi také ne) a mají sice samozřejmě k dispozici mobily (dokonce je jednou vražednou zbraní), internet, e-mail, ale také mají archiv s různými případy, které buduje trochu podivínský ale sympatický Buchan, původně rozparovačolog… (strašný slovo, asi v angličtině zní lépe - ripperolog). Škoda jen, že seriál nepokračoval další sérií, jenže sledovanost je holt sledovanost a tu tenhle komorní seriál, který není určen širokým masám, mít nikdy nebude, bude to (pro ty zástupy) složité a málo krvavé a málo akční… Na druhou stranu možná je dobře, protože obvykle i sebelepší seriál po mnoha řadách ztrácí na kvalitě (viz např. Vraždy v Midsomeru a série od změny DCI Barnabyho Toma v Johna po výměnu DS Jonese v DS Nelsona, pak se úroveň opět mírně zvedla), přesto mě ukončení této série dost mrzí. (08.09.2014) (menej) (viac)