Skrytý

"Villmark" byl taky těžší a zamotaný, ale přemýšlet se u něj vyplatilo. "Skjult" se ve svém experimentování s diváckou pozorností už někdy i ztrácí, takže nás chtě nechtě občas vodí jakoby do slepých uliček a to je na takový poklidný páteční večer už trochu moc únavné. Pål Øie je sice podivný režisér a norské horory jsou vždy více méně zárukou kvality, ale tady už nemám chut' se pouštět do nějakých tří hvězdiček. 50% (02.03.2013)

CITÁT - Vypadáš, že to zvládáš dobře........ Půl hodiny na to čumím a netuším o co jde. Pár lekaček, psychického rázu a jeden narušený hlavní hrdina. Strašně se to vleče a je to sled podivných a nevysvětlitelných událostí. Předpokládám, že až se tvůrci rozhodnou to vysvětlit, nebudu tak šokován, jak by chtěli. Scénář má obrovské díry, nepochopitelné situace a spousty chyb. Nějak mě to nebralo. (11.01.2015)

Ze začátku poměrně netradičně a napínavě tvářící se horor, s velmi pěknou produkcí, účinnýma lekačkama a takovou tou severskou atmosférou, aby po chvíli sklouznul do klasického předvídatelného patosu, který vás vyloženě bude iritovat. Je velká škoda, že se v tomhle (a mnoha dalších) případě nepovedlo vdechnout filmu nějakou nezávislost a chtě-nechtě se opírá o nosné prvky převážně z US produkce... (15.01.2013)

Z počátečního sledování jsem nechápal, proč tady na CSFD spadl film do takových průměrných čísel. Skoro nic mi totiž nechybělo, až mě mrzelo, že jsem si tenhle horor pustil za bílého dne, protože v noci by nabral teprve to správný grády - úvodní sekvence, která v tu chvíli pro mne byla beze smyslu, protože jsem tušil, že její záměr se provalí během filmu; procházení zděděným domem (říkal jsem si, že tenhle motiv bych klidně vydržel až do závěrečných titulků) a šťourání se ve vlastních vzpomínkách a následné ubytování se v hotelu - až sem se může snímek pyšnit slušnou atmosférou a chytlavým vyprávěním... Hudební a zvuková stránka nemá chybu i přesto, že o té druhé nezapochybujete, že vznikla opravdu až mixáží ve studiu, protože působí trochu přehnaně a skutečnosti nevěrohodně (všelijaké to vrzání dveří, praskání podlahy, atp.). Nicméně, do scén to efektně zapadá, stejně jako lekačky, které -jak je již v ostaních komentářích správně řečeno- jsou snadno prokouknutelné, ale i tak vás ve většině případů nenechají chladným... Průšvihem Skrytého je tedy pak druhá chaotická půlka a pro mě hůře pochopitelná pointa (nebo jsem ji naopak pochopil, ale je naservírována tak debilně, že akorát zmate?)... ;-) (06.08.2010)

Po letmém nakouknutí do ostatních komentů se nestačím divit, ale asi tuším, proč se to vlastně nelíbí. Øie trochu kopíruje sám sebe, jen si k těm potemnělým smrkovým lesům přibral ještě jeden polorozpadlý dům a nehezké vzpomínky na dětství. Že se vás bude snažit vylekat tam, kde to čekáte, mi nevadilo. Naopak jsem si užil dobré postavy, plasticky napsané i zahrané, byť lehce ovanuté odérem archetypu, a dobře fungující žánrovou práci, která se důsledně vyhýbá krvavým vodotryskům a opět si, podobně jako v režisérově prvotině, užil důslednou práci s atmosférou, která stojí a padá hlavně na tom, zda-li hrdinům fandit chcete, anebo ne. Kai Koss sice není sympaťák (Kristoffer Joner je typický zachmuřený Nor), ale u mě bodoval. A vtipná pointa jako bonus. Nejde o to jaká, ale jak. (20.12.2009)