Vrah ve mně

Slušně adaptovaná černočerná klasika od Jima Thompsona (mimochodem na podzim 2010 vyšla v nakl. Argo), ovšem bez četby originálu by mi asi moc nedocházelo, oč v "hrdinově" duši jde. Výhrady by mohly pokračovat: zatímco v knize jdeme spolu s ich-formou, tedy spolu s hlavní postavou do všech jejích šílených malérů, tady, asi zákonitě, se neustále díváme na ni -- tudíž jsme mimo ni. Affleck má jistě dobrý ksicht na koukání, ale to ďábelské ztotožnění jako nad románem se opravdu nekoná. Brutalitu knihy film kopíruje celkem věrně. Komické mi ale přijde, když v sexuálních scénách může být zabíráno dámské pozadí, třeba i zvesela bičované, ale nedej bože, aby divák zahlédl něco jako bradavku. Never! A nakonec ještě -- obsazení ženských rolí je mimo mísu a silnou měrou přispívá k rozpačité recepci filmu. Kate H. se do filmu snad jakž takž hodí, ale ne jako snoubenka Amy, nýbrž jako prostitutka Grace. Kterou ovšem hraje culící se diblík Jessica A., jež jednak vůbec hrát neumí, ale hlavně jí nikdo nikdy neuvěří šlapku. Suma sumárum: vyšší hodnocení si zaslouží hlavně snaha adaptovat tyhle temný pecky minula. A jako retro film funguje na dost dobrých 75 procent. (14.10.2010)

Film začíná myšlenkou, že když žijete a vyrůstáte na malém městě, všichni si myslí, že vás znají a vědí o vás všechno. Jenže očividně nikdo neví, že Lou Forda v dětství jeho mladá matka zneužívala nebo že znásilnil pětiletou holčičku a vinu hodil na svého bratra. Tyto události se v něm podepsali a jako dospělý muž v sobě tutlá neodolatelnou touhu bít a vraždit. To se mu vyplní, když se seznámí s prostitkou, kterou má původně z města vyhnat. Lou se dostává do spletitých situací, při kterých zabije vlastníma rukama 3 lidi a několik dalších zemře v následující mašinerii náhod a zjištění. Jediné, co mi na filmu vadí je konec, který je až moc naivní v porovnání s civilností předcházejícího děje. Casey Affleck se nesmazatelně zapisuje mezi moje nejoblíbenější herce. (05.09.2010)

Winterbottom to trestuhodně nezvládl odvyprávět. Příběh knihy je výjimečný a úderný právě tím, jak probleskuje způsobem vyprávění - schizofrenní sebeprezentací hlavního hrdiny. Film otrocky cituje celé věty či scény z knihy, aniž by je dokázal natočit ze psrávného úhlu, takže mnohdy zapadnou nebo dokonce vyzní protismyslně, suše ironické komentáře jsou brány jako věcné popisy, řada klíčových informací se úplně vytrací nebo svádí na mylnou stopu (pro příběh naprosto zásadní postava otce - neboť Thompson vytvořil svérázný příspěvek k patopsychologickým románům o vztahu otce a syna - je úplně přegumovaná, role služky matoucí atd.)... Nakonbec i vizuální stránka filmu mě zklamala, narychlo posháněné dekorace a rekvizity prozrazují málo důkladnou přípravu, kamera je nevynalézavá, ačkoli se jí nabízí tolik zajímavých příležitostí, jak ztvárnit tak zvrhlé situace často právě z pohledu psyhopata... Výsledný dojem, že W. film po všech stránkách odflákl a zanedbal, nenapraví ani celkem vtipně zvolený písničkový doprovod. *** Říkám si, že tenhle film měl raději udělat Aronofonski. (22.10.2013)

Načasování nevalných skladeb ze soundtracku je vážně fascinující. Představte si ten nejdramatičtější, smyčcový, hluboce položený hudební podklad; teď si představte, jak auto hlavního hrdiny přijíždí před garáž svého domu. Nic významného se nestane předtím ani bezprostředně potom. Auto zastaví – a právě tehdy hudba dostoupí svého maxima – ha! --- Šílenost. Což je mimochodem slovo, které vám probleskává hlavou napříč celým snímkem. Kostrbaté dialogy, hrozivé audiovizuální efekty, masky (zaschlé jizvy bezprostředně po pár ranách pěstí? really?), neherec - to asi bude tím jménem - v náročné roli šáhlého vicešerifa. Navrch obtloustlá a vůbec ne přitažlivá (výjimečně) Kate Hudson – to už mi ale vážně bylo do breku. I když mě ještě čekala hodina filmu, uh … no dokoukal jsem to, ale vážně nikomu nedoporučuju (konec možná – pokud zrovna budete mít chuť na grotesku). Jediným „seriózním“ lákadlem pro vás jinak může bejt snad jen ta kopa žhavějších scén s oběma protagonistkama. (14.03.2012)

Atmosféra ve chvílích, kdy Casey dává průchod svému temnému já, by se dala krájet. Chvílemi člověk uvažuje jestli se dál koukat. A to pro mě není problém koukat na filmy jako je pila, ale tam to člověk tak nějak očekává. Tohle působilo až moc reálně. Paradoxně Caseyho teda moc nemusím. Jinak jde však spíš o průměr, děj se dá při troše fantazie předvídat a pak je třeba si chvíli počkat, jestli to skutečně skončí, jak si myslíte. Navíc mi moc nepřijde, že hlavní "hrdina" se svými sklony bojuje a spíš to vypadá, že čekal na startér, který se mu v žádném případě nechce zastavovat a vyloženě si jej užívá. (03.11.2010)