Mary a Max

Nelze popřít, že tohle osobité dílo má myšlenku posouvající ho okamžitě na vrchol dosavadní animované tvorby. Abychom ve filmu viděli takhle polopatě zobrazenou snad veškerou špínu a pachuť moderní společnosti (a to se tvůrci pro jistotu vrátili ještě o 30 let zpátky), na to není vyzrálejší divák zvyklý ani v přítomnosti Davida Lynche nebo Lanse Von Triera, natož pak když se vše děje v příběhu, který je určen primárně pro mladší publikum. A tady je právě jediný problém. Přestože se jedná o neskonale podnětný, pravdivý a originálně pojatý snímek, který kombinuje místy až depresivní atmosféru s humorným nadhledem snad tím nejlepším možným způsobem, jeho emocionální dopad je často tak vyumělkovaný a násilný, že jsem nad všemi těmi brouky, mrtvými ptáky a rybičkami, nekonečnými pohřby a enormní divností obou hlavních postav i já často jen nevěřícně kroutil hlavou. Ale co tvůrci chtěli říct, to také celkem jasně sdělili - hlavně proto zůstávají mé sympatie jednoznačně na straně filmu. (02.02.2014)

Jednoduchý příběh o komplikovaném penfriendství zasypaný balastem "roztomilých" bizarností, které jakože dodávají postavám rozměr, ale ve skutečnosti jsou jen nicotným plnivem. Až na pár těch skutečně základních vlastností, např. touhy mít přítele, které jsou ovšem dík tlaku absurdit maximálně zjednodušeny, jde o smršť detailoidních výkalů. Až vás někdo charakterizuje jako člověka, který si sedá na prkýnko při močení, ač je chlap, zásadně na stole nemá více než tři hromádky DVD a nerad jezdí metrem, protože se bojí, že ho sežere eskalátor, možná vám konečně dojde, že lidská podstata se nachází někde jinde. Neny ftipny. (24.05.2010)

Černobílá pestrost kreslených kulis. Film, na který se dobře divá, který má srdce a emoce. Adam Elliot přistupoval k MARY A MAX s láskou a to v konečném výsledku představuje daleko větší význam, než když všechnu svojí práci věnovat pro komerční úspěch. V tom je největší kouzlo filmové práce. Výdělky filmů nezaručují skutečnou rozmanitost všech pocitů. (06.12.2012)

Ty věci lidský zas... Jsme hlína, jsme plastelína... Ach! . . . Jsem písek, v Poušti vyprahlý! Ještě že je pitek, můžu se jít opít. Mezi lidi zas, samosebou vybraný... %-] . . . Qué sera... - - - - - (Poprvé viděno 16.9.2011 na pátečním >plastelínovém prostoru< , hodnocení 6909., komentář zde marný jako pětistýsedmdesátý - 16.9.2011) (16.09.2011)

Velký duch kritického tónu nesoucího se příjemným příběhem dvou osamocených lidiček, kteří chtějí a mají co říct světu, ale říkají to jen sobě a přitom jim svět uniká... Vše v tomto dílku má svůj smysl, zrůdnost animovaných postaviček i okolního světa, vystavění příběhu a opravdu humorný a trefný text. Velmi mile mne snímek překvapil a zapisuji si jej navždy do kolonky "The best"... (18.09.2011)