Raňajky u Tiffanyho

Velké hvězdě světové kinematografie Audrey Hepburn v kariéře vždycky výrazně pomáhal její křehký vzhled, něžná tvář a úžasná kukadla, za kterými dokázala dovedně zakrýt, že až tak skvělou herečkou není, a vedle výše zmíněných přednostní hrál v jejím úspěchu roli i fakt, že si dokázala vhodně vybrat role tak, aby si na nich nevylámala zuby. Přesto se v její filmografii najdou mnohem náročnější snímky než Snídaně u Tiffanyho, jako je např. My Fair Lady nebo filmy, kde musela prodat mnohem víc hereckého umu, jako je kriminálka Čekej do tmy. V případě jejího patrně nejslavnějšího filmu Snídaně u Tiffanyho jsem měl vždycky pocit, že ten film divákovi neservíruje ani tak příběh, jako právě Audrey a její vnady. Je to prostě one girl show, jinak se dá Snídaně u Tiffanyho považovat za veskrze průměrnou romantickou konverzačku, která mě ani jednou nerozesmála a na dvou či třech místech mě lehce zasáhla svou dojemností. Chtěl jsem dát tři hvězdičky, ale když jsem se k filmu nyní napotřetí vrátil, dokázal jsem u něj natvrdo usnout, a to by se tříhvězdičkovému filmu stát nemělo. Celkový dojem: 45 %. (24.10.2010)

Nezapomenutelné momenty jsou proloženy průměrností a poskládány v neústrojný celek. Zpočátku nepříliš vtipná a romantikou neoplývající romantická komedie se teprve někdy v půli stane v dobrém slova smyslu hodnou svého žánru. Scény z onoho dne, kdy se Holly a "Fred, darling" vydávají dělat věci, které nikdy nedělali, vyvolávají na divákově tváři přesně ten správný přihlouple blažený úsměv. A okamžik, kdy se mladý spisovatel vymaní z gigolovského područí, aby ve jménu lásky učinil svobodný krok do nezajištěnosti, opravdu povznáší. Jenomže klišovitý happyend provázený navíc obligátním deštěm sráží vše zas o patro níž. A ani pokus o morální apel příliš nenadchne - americký sen o bohatství a volnosti je vyměněn za jiný sen o naplněné romantické lásce (chápané navíc - ústy milencovými - jako majetnické "You belong to me."). Vsadil bych korunu, že se rozvedou... (23.10.2006)

50% - Průměrná romantická polévka, která by bez Manciniho songu Moon River a krásy Hepburnové zanikla v moři scenaristicky zdařilejších veseloher. Přeceňovaný film s dosti nesympatickými hlavními postavami, kterým se od začátku prostě nedá fandit (jediný, kdo mi připadal aspoň trochu reálný, byl zde všemi nenáviděný Japonec odshora). Zklamání... (10.09.2013)

Film, ve kterém je pouze jediný herec, tedy herečka, všechno ostatní je kompars. A naleštěný panák, co jí hraje kamaráda, na falešně charakterní postavu nemá schopnosti, takže snaha udělat z něj hlavní roli selhává. Další wtf zkažení "klasiky" je role, která měla být komická - japonský soused v podání M. Rooneyho. Fakt zhnusující. Poměrně syrová delší povídka z reality byla zmasakrována do kulis pro Audrey, s velmi pochybnou a nerealistickou omáčkou. Aspoň ten slaďák Moon River že si vystřihla a ukázala, že umí zpívat (což jí v My Fair Lady znemožnili)... (03.03.2013)

(1001) Film mě v některých neobvyklých aspektech svého příběhu mile překvapil a zaujal, ale při celkovém pohledu je prostě matoucí a nesourodý ten všudypřítomný souboj klasického hollywoodského narativu a queer podivínského úhlu pohledu Trumana Capoteho. Nejpatrnější je to asi v postavě Paula Varjaka, kterého se George Peppard ze všech sil snaží hrát jako klasického silného tichého typa, a přitom ta postava je asi všechno, jenom to ne. Patricia Neal je oproti němu strašně skvělá, a jelikož se jí daří dodat své postavě nejvíc podtextu, skryté ironie a sebeuvědomění, tak se mi na celém filmu líbila asi nejvíc. Co se týče Audrey Hepburn, tak jestliže jsem měla dojem, že v My Fair Lady šíleně přehrává, tak tady to rozhodně platí taky. Možná (a nejspíš) to byla v civilu opravdu fajn dáma, ale jakmile začne před kamerou rozbíjet věci nebo se vůbec pokoušet o jakoukoliv emoci, přijde mi to přehnané a neuvěřitelné. Samozřejmě kapitola sama pro sebe je ta absurdní a bizarní karikatura japonského umělce v podání Mickeyho Rooneyho - v rámci nastavené úrovně stylizace versus realističnost mi to prostě hlava nebere. Často u filmů, které jsou literárními adaptacemi, vypichuji, jak moc z filmu vyčuhuje nebo nevyčuhuje původní knižní struktura, a jestli je to dobře nebo špatně, a většinou to zmiňuji hlavně u filmů, kde je to špatně, ale zrovna v případě Snídaně mi to přijde to evidentní lešení jako plus, protože pomalé plynutí, nenápadné a zároveň skrytě komplikované zvraty a odbočky do rozsáhlých peripetií poskytují ideální prostor pro zobrazení vztahu mezi postavami a zároveň i jejich konkrétní osobnostní vývoj. Hlavně proto je mi ve výsledku vlastně dost líto, že se to všechno, stejně jako ústřední písnička, nakonec utopí v patosu. (26.12.2018)