Pre moju sestru

Komentář kromě SPOILERŮ obsahuje i myšlenky svědčící, že Subjektiva nedojímají umírající děti. Není tomu tak, dojímají ho i umírající dospělí. Nedojímá jej tento film. Člověk by se s radostí rozhovořil o citlivosti, s kterou Cassavetes zpracoval téma dívenky, jež už nechce rozdávat kusy svého těla na zachraňování starší sestry. Je ovšem otázkou, k čemu že to byl režisér citlivý. K tématu jistě ne, neboť pocit: "Ach ta, dívenka tak krásně umírala, smrk, a to bylo tak krásný, když nakonec bylo po ní. Fňuk. Taky bych chtěla, aby moje holčička dostala rakovinu, brek," který film vyvolává, by neměl patřit k emocionální výbavě člověka s rozumem i srdcem na správném místě. Nedůvěřivec zase bude mít problémy s rozhovory typu: "Ach sestřičko, já tě mám tááák ráda, ale tu ledvinu ti nedám a ty umřeš. Tady máš pěknou pusu, mám tě tááákhle ráda," "To je v pořádku, já bych ji snad ani nechtěla (ledvinu, ne pusu), já vím, že mě miluješ, a já tebe taky strašně miluju," "Holky moje, vy jste zlaté, vy se tak milujete, to je krása.." Nějaké to zaskřípění v rodinných vztazích se zpočátku sice objeví, ale odplaví ho dojetí fabrikované dle vzorkovníku hudby Hollywood Melancholy (2005-2010). Harmonii americké rodiny prostě nemůže rozrušit vůbec nic a divák to ví od počátku. Našla by se i řada dalších prohřešků, která vážné téma ponižuje na sladkobolný kýč, ale já na sepsání toho seznamu nemám. Tak tedy jen poznámka na okraj: v americkém soudnictví vítězí ve sporech ten, kdo více dojme soudkyni. Slabé **. (08.03.2010)

ZLO. Od první až do poslední scény. Zlo v kombinaci s nesnesitelnou nudou, “okrášlené” umírajícím děckem, které kdesi mezi zvracením a krvácením, chrlí moudra o životě a smrti. Ale režisérovi to bylo viditelně málo. Bylo totiž nutné zapojit ještě dalšího malého člověka (čti infans), který se ve svých 11 letech rozhodne vzít osud pevně do vlastních rukou (ehm), díky čemuž se rozvíjí strhující rodinné drama, plné plytkých (n)emocí, špatných hereckých výkonů (bylo to opravdu nutné, Alecku?) a dokonale načasovaných frází, nad nimiž se jistě zapotil nejeden americký tvůrce. 109 minut, které jsem mohla využít třeba k upřenému hledění na prázdnou zeď - jaká škoda. (10.03.2010)

Mým národům, zvláště pak Američanům. Nebojte se o švé loštomiloušké dětišky, když vám umírají na rakovinu. Je to vlastně krásná životní zkušenost plná úžasných a dojemných zážitků. Uvidíte, že vám budou umírat před očima tak krásně a dojemně, a že před svou smrtí vás obdaří mnoha životními moudry a stmelí vaši rozhádanou trpící rodinu, že byste vůbec neměnili. Všichni se budete objímat a milovat, tak žádný přemlouvání k životu. Že se sami vzdají šance na život po nešťastné lásce? Ale no tak, jsme v 21. století, století Twilightu, a víme že taková osudová láska přijde jen v teen věku. Že jde o život? Ale vždyť oni půjdou na místečko lepčejší, než je tady na Zemi. A počkají tam přece na vás, takže netruchlete, ale těšte se... Brr, nějak nejsem stavěnej na takhle pojatej film, kde nemocná holčina už nechce žít, tak přemluví druhou přemoudřelou holčinu, aby s ní hrála na ledvinovou bábu a žalovala rodiče. Úžasný, to by nevymyslel ani John Grisham. Soud, to je tak běžná věc, která přece nestojí v cestě vzájemné lásce v rodině. Stačí dojmout soudce a advokáta a vaše rodina bude o dva členy širší. Shrnuto: encyklopedie nejtupějšího hollywoodského kýče a trapného patosu bez kapky soudného rozumu. (10.07.2011)

Film, který vás donutí k přemýšlení, ač přirozeně nic nevymyslíte... jen srovnáváte postoje a říkáte si: "Kam až bych zašla já?" Na první pohled dítě pořízené na náhradní díly pro nemocnou sestru vyznívá jako naprostá zhovadilost ve jménu vědy proti přirozeného běhu života a nutí vás kroutit hlavou nad zaslepeností rodičů, ubližujících jednomu dítěti pro uzdravení druhého... ale lze je odsoudit, když jim lékař v návrhu zmínil původně jen pupečníkovou krev? Jenže dítě dál umírá, ale naděje, ta vždycky jako poslední... a vhodný dárce je tak blízko. Pod povrchem rodinného štěstí jsou praskliny... komentuje stav otec, což lze z filmu opravdu vycítit, aniž by diváka obtěžoval nesplnitelnými nesmysly se záměrem provést ho slzavým údolím až k finálnímu vodopádu, jako například zde, Cassavetes se soustřeďuje na všechny členy trpící rodiny ve skutečně působivých, protože možných, životních situacích, navíc výborně zahraných - při odevzdaném pláči malého dyslektika Jesse mně srdce usedalo... Jasně, mouchy by se našly, třeba zrovna podezřele vyzrálá jedenáctiletá Anna (na druhou stranu, když může někdo v pěti letech složit operu...), příliš protahované songy (které však dávaly prostor na urovnání myšlenek z předchozích scén) a Cameron Diaz (i když na vratký balanc mezi odsouzením a pochopením matky, kterou ztvárnila, by se těžko hledal někdo vhodnější), takže vlastně jen mušky :-), každopádně, úkol č. 11 v Challenge Tour Special - Filmový lov - film, který mě dojme, splnil očekávání. (16.06.2015)

Nemôžem sa zbaviť pocitu, že všetka tá choroba a beznádej mladého dievčatka (ale aj jej sestry) trpiaceho na leukémiu, boli strašne prvoplánové a od úvodu namierené hlavne na nežnejšie polovičky s cieľom totálneho výplachu slzných kanálikov. Však ono raz za čas neuškodí, ani drsným chlapom sa zrejme tiež zrovna moc dobre nebude dívať na mladé dievča s modrinami, holou hlavou a hadičkami po tele prekonávajúce série chemoterapií. Na dobrú drámu mne ovšem chýbal trochu hlbší ponor do témy detí zo skúmavky robených na orgány a slabo vykreslené charaktery. Tiež Cameron v úlohe matky troch detí nesadla. Asi ju mám podvedome spojenú s inými úlohami. (16.02.2010)