Réžia:
Radim ŠpačekScenár:
Ondřej ŠtindlKamera:
Jaromír KačerHudba:
Tomáš VtípilHrajú:
Ondřej Malý, Kristína Tormová, Martin Finger, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Barbora Milotová, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Iva Pazderková, Jana Janěková (viac)Obsahy(1)
Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému. Pokud ale Antonín porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (686)
Pouta jsou jasným důkazem, že opodstatněné se nerovná potřebnému. Spousta scén, ač nejsou důležité, zapadají na své místo a dají se označit za účelné. Scénárista se příliš zaobírá přehnaným vysvětlováním a vytvářením oslích můstků, než aby se snažil o silné, stabilní a logicky se vyvíjející postavy. Hned v první scéně nám lacině podává berličku k pochopení jedné maličkosti v závěru. A právě maličkosti a jejich neustálé vysvětlování jsou dalším kamenem úrazu. Lpění na detailech je zdrcující, a navíc zcela ubírá možnost přidání vaty, která by zjemnila přechody mezi jednotlivými scénami... ()
Na jedné straně dusná atmosféra a geniální výkony Ondřeje Malého a Oldřicha Kaisera, na druhé straně až moc doslovné, místy nevyrovnané a především tomu snímku ubližuje digitální kamera. Opravdu nechápu, proč si tvůrci nevzali starý dobrý 35 mm materiál. Ale každopádně určitě je to nadprůměrný film, ovšem trojice Normal - Tobruk - Venkovský učitel zůstala nepřekonaná. ()
DaViD´82 srovnává Pouta s Životy těch druhých a vychází mu, že "tahle estébácká krize středního věku je uvěřitelnější, intenzivnější a (nejen) díky tomu i mnohem lepší". Vidím to přesně naopak. Německý snímek dokázal úspěšně zprostředkovat hořkou zkušenost s působením tajné policie v komunistické diktatuře do celého světa. Pochopitelně fabuluje, ale nezachází do podrobností, které by ho svým nezvládnutím kompromitovaly - a především zachovává si ve všech fázích vysokou uměleckou úroveň. Vypráví obrazem, k maximálnímu emočnímu zásahu mu stačí pohled kamery do očí filmových hrdinů a k obnažení lidského charakteru si vystačí s drobnou poznámkou či gestem postavy. Naproti tomu Pouta přebírají neblahou tradici užvaněnosti českých televizních inscenací, která místy přechází do absurdity. S dialogu se plynule přejde do samomluvy a když dojdou slova, ozve se shůry hlas vypravěče. Pouta jsou návodná, je hodně znát, jak moc chce scénárista a režisér divákovi polopatisticky sdělovat, co si má myslet. Ty skutečně dobré filmy světové úrovně dokážou mistrovsky stupňovat napětí tím, že nechávají své diváky tápat v nejistotě. Michalkov v Unaveni sluncem vykreslí setkání dvou starých přátel a jen postupně vnáší do příběhu temné tóny - ale ještě hodně dlouho nedává najevo, ze které scény přijde úder. V tomhle Radim Špaček selhává. Antonínův kolega musí být vylíčen jako ukázkový blb, jako jeho kolegyně je excelentní coura a on sám, coby "nejlepší pracovník oddělení", má charisma a sociální inteligenci jako dubová vrata od stodoly. Z řady scén vyplývá, že tvůrci zjevně nechápou realitu doby staré pouhých 30 let. Jen pro ukázku, kádrovačka vyhrozuje jeřábkyni, když ji přistihne na cígu, že ji okamžitě nechá vyhodit z práce. V téže době, kdy je na deformovaném a fakticky neexistujícím trhu práce zoufalý nedostatek lidí téhle neatraktivní profese. Co by se asi stalo? Co takovému svobodnému člověku můžete vzít? Přijde jiná ubytovna, kde se vylepí pár obrázků z časáku na zeď, a budete si zvykat na jinou hospodu. Pamatuju, že jsme v 80. letech měli jeřábnici těžkou alkoholičku, za kterou nebylo možné sehnat náhradu. Jednoho dne jednoduše spadla z jeřábu rovnou na hlavu. Vydírat někoho po profesní stránce šlo u inteligence, ty ostatní třeba prostřednictvím dětí nebo přes výjezdní doložku. Na spoustu lidí byla ale celá slavná StB krátká. A navíc pro převážnou většinu společnosti StB nepředstavovala žádnou konkrétní hrozbu. Uměli se totiž velice dobře pohybovat v povolených mantinelech tehdejší společnosti. Je dobré si uvědomit, že dnešní průměrný zaměstnavatel, neřku-li specializovaná firma, má větší možnosti šmírování a kontroly občanů než kdysi slavná StB. Ta byla omezená rozpočtem a především stavem technologie. Dnes na sebe lidé prostřednictvím ksichtovníku vykecají víc, než byl aparát StB schopen zpracovat. Ale abych jen nekritizoval, v rámci našeho toporného "vyrovnávání s minulostí" přes všechny výše uvedené výhrady Pouta patří k tomu lepšímu. Film funguje ne jako obraz minulosti (i když i tam jsou některé scény výstižné, jako když "mocní" estébáci jí na stojáka v oprýskané nevlídné kantýně) jako spíš studie rozpadu lidské osobnosti s neokoukaným a z hlediska hereckého projevu zajímavým Ondřejem Malým v hlavní roli. Podobné charisma vyzařuje i postava Kristíny Farkašové. Kdyby u nás existoval filmový průmysl a pracoval s talenty, z obou herců by se stali přinejmenším regionální hvězdy. Suma sumárum, poctivé 3* a 65 % celkového dojmu k tomu. () (menej) (viac)
Působivý film, jak rána do hlavy telefonním seznamem, temný a silný, k zblití pravdivý příběh o marném závidění vztahu, o lásce ani nemluvě. Absolutorium i kvůli POUTAvým STBákům ze života. Pro šťastnou mladou generaci, narozenou už ve svobodné zemi, jsou to ovšem nepřenositelné zkušenosti. Nicméně ta doba slouží v příběhu k orámovaní pocitů, které už jsou sdělitelné i mladším lidem. Závist tě zadusí... I já jsem kdysi záviděl lásku, ale protože jsem stále ještě tady, tak asi ne tak z hloubi srdce jako Antonín. Naštěstí. Nebo bohužel? No nic, nějak jsem se rozkecal a láska nikde... budu si muset šáhnout do kapsy a zadejchat si do pytlíku... ()
Už dlho si nepamätám český/slovenský film s tak dlhou stopážou a rovnako dlho si nepamätám, kedy naposledy nechali tvorcovia rozprávať slovenského herca v rodnom jazyku. Samozrejme to isté platí i pri obsadení českých hercov v slovenských filmoch. Je to správne, pretože Slovákov žijúcich v Čechách a Čechov žijúcich na Slovensku sú desaťtisíce. Utiahnuť takmer dva a pol hodinový film sa napriek tomu podarilo so cťou. Akonáhle sa Ondřej Malý zohne nad páskový magneťák, automaticky nás napadne porovnanie s oscarovým nemeckým filmom Životy tých druhých. Až k takým kvalitám to R. Špaček nedotiahol, ale aj tak sa jedná o jeden z najlepších filmov z našich končín za posledné roky. Fantastické herecké výkony predvádzajú mnohé, pre poniektorých nové tváre českého i slovenského filmu. O.Malý stvárnil eštebáka, ktorému začína hrabať, veľmi vierohodne a v mnohých polohách a gestách mi pripomínal K. Rodena. Jeho protipólom je skvelý L. Latinák, umiernenejší eštebák, ktorý je vtipný a nedovolí nikomu šahať na Ringa a Olympic. Rovnako výborná je Farkašová, ale i manželka nepohodlného občana, ktorá "odhalí" neveru a divák zlízne odmenu v podarenej scéne v kuchyni za stolom s nevhodným podnázvom "promiň". Film má celkovo pozerateľný look i hudbu, ktorá je pridaná s citom a s ohľadom na to, aby čo najlepšie pomohla danej scéne vyniknúť. Chýbalo mi pár scén, kde by posadnutosť eštebáka mladou slečnou bola viac podchytená, pretože záver v jazere potom nevyznel až tak vierohodne. PS: Neviete v ktorom lese ostal pripútaný Latinák? Už musí byť hladný...80% ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (18)
- Film získal Cenu české filmové kritky v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Cenu RWE pro objev roku si pak odnesl Ondřej Malý. (Ded@M@tes)
- Film získal Českého lva 2010 za nejlepší film, Ondřej Malý zvítězil v kategorii Nejlepší mužský výkon v hlavní roli. (M.B)
- V čase 01:43:00 použije Antonín (Ondřej Malý) igelitovou tašku s propagačním potiskem ke 40. výročí podniku Botas (nepochybně autentická rekvizita), které vychází na rok 1989, což je v rozporu s proklamovaným situováním děje do roku 1982. Při běžném sledování si divák ale všimne jen číslic, přičemž takové výtvarně provedené číslice odkazující k nejrůznějším výročím byly v těch dobách běžným jevem. (Adam Bernau)
Reklama