Letečtí stíhači v boji

Je to jako byste točili dokument o historii MS ve fotbale, ale vybrali jen ty, které vyhrála Brazílie. Informační hodnotu naprosto degraduje velice těžká jednostrannost, vytrhávání událostí z kontextu, bez přiblížení celkové situace na bojišti, a samozřejmě neustálé opakování stejných informací a animací. Myslím, že v dnešní době už nemůže být problém zpracovat takový dokument s pohledem obou stran a zejména neukazovat vždy jen souboje vítězné pro USA (či Izrael). Název Dogfights evokuje zaměření na celkovou historii vzdušných soubojů, ve skutečnosti je to oslava amerického génia nulové historické hodnoty. Následují poznámky k některým konkrétním částem, kde mě něco obzvláště nadzvedlo. Pozn. k 2. dílu: Trochu jsem doufal, že se v seriálu již nebude opakovat dříve často udávaný poměr sestřelů MiG-15 vs. F86. Američané dříve mnoho vlastních ztrát oficiálně počítali na úkor protiletadlové palby nebo technických závad a naopak velice nadsazovali vlastní úspěchy (což bylo dáno také tím, že jejich browningy neměly zdaleka tak ničivý účinek, jak se předpokládalo, takže i když nepřátelský stroj mnohokrát zasáhly, ten i přes poškození byl stále letuschopný). Např. ve velkém souboji 12.4.1951 bylo sestřeleno 10 B29, jeden F86, tři F80 a na druhé straně pouze jeden MiG. Viz poznámka Korea níže. 3. + 4. díl: trochu lepší, asi že jde o druhou světovou, nicméně s některými věcmi v komentáři naprosto nesouhlasím. Ohledně bojů nad Guadalcanalem např. nelze již mluvit z japonské strany o elitě, protože o většinu nejlepších pilotů přišlo japonské námořnictvo u Midwaye s potopenou čtveřicí letadlových lodí. Japonské námořnictvo poskytovalo před válkou jeden z nejlepších leteckých výcviků, avšak na úkor množství. Z leteckých škol tak vycházelo ročně pouze asi 100 pilotů, což bylo pro Pacifik naprosto nedostatečné. V průběhu války pak vinou nedostatku času a potřeby kvantity se výcvik velmi omezil pouze na nejzákladnější ovládání letadel. 7. díl: Opět pár technických. Jestli šlo o boj Davida s Goliášem, bylo to spíš obráceně, neboť v celé bitvě o Filipíny Japonci nasadili 65 lodí proti cca 200 americkým, z čehož 32 byly letadlové lodě s cca 1400 letadly (Japonci měli pouze 4 letadlové lodě s pouhými 116 letadly, a to jen pro odlákání amerických hlavních sil od Leyte). Že se Kuritův svaz dostal až na dostřel k výsadku bylo způsobeno především chybami amerického velení, jmenovitě Halseyho. Taffy 3 nebyla zas tak slabá, spolu s Taffy 1 a 2 dala dohromady více než 400 letadel. Při taklové koncentraci je spíš s podivem, že nedokázala způsobit Kuritovi mnohem větší ztráty. 8. díl: Opět drobné tahání trika. Letecké ztráty během operace Linebacker: Severní Vietnam: 63 letadel, USA: 104 letadel + 30 nebojových ztrát. Operace Linebacker II: Severní Vietnam 8 letadel, USA (dle amerických údajů) 27 letadel (z toho 15 B-52, ovšem severovietnamská protivzdušná obrana udává 34 sestřelených B-52). 9. díl: Zatím jednoznačně nejlepší, asi že když Američani nemluvěj o sobě, odpustěj si ty namachrovaný kecy, který to strašně kazej. Sice zas trochu chybí situační přehled, rozbor válečný situace, detaily jako útok na Sheffield apod., nicméně kdyby byl celej seriál zpracovanej takhle, nestěžoval bych si. Ovšem Cameron natočil o honu na Bismarck lepší dokument. 10. díl: Izrael v šestidenní válce sice díky velmi dobrému plánování dosáhl velkého úspěchu, přesto hlavní výhodou byl moment překvapení. Např. již v prvním souboji bylo sestřeleno 7 Migů 21 a 5 miráží, tedy nikterak jednoznačné skóre. Izrael získal vzdušnou převahu především díky vyřazení arabských letišť, ne ve vzdušných soubojích. Co se týče údajných nulových ztrát F-15, jiné než izraelské (a samozřejmě americké) zdroje to vyvracejí, např. v říjnu 1983 měly být setřeleny 3 F-15 syrskými Migy-23, beze ztrát na druhé straně. Ohledně amerických úspěchů: Podívejme se např. do Clostermannovy knihy Velký cirkus (P. Clostermann, nejúspěšnější francouzský stíhač 2. světové s 33 sestřely). Např. kapitola Vylodění v Normandii: Při diskusích, které měly stanovit stav Luftwaffe se probíraly německé ztráty. Zatímco RAF s velmi přísným systémem ověřování úspěchů za období od 15.11.1943 do 15.4.1944 udává 878 sestřelů jistých a 102 pravděpodobných ve vzduchu a 77 protiletadlovým dělostřelectvem, americká 8. letecká armáda udává za stejné období 1835 sestřelů pro stíhače a dokonce 2223 pro střelce bombardérů. Jak píše Clostermann, "Angličané považují tyto cifry za směšné. Domnívají se, že americké zprávy, určené pro tisk, udávají tyto výsledky, aby zakryly obrovské ztráty amerického letectva v denních náletech, které už začínají americké veřejnosti zalézat za nehty. Ale RAF se rozhodně staví proti tomu, aby snad měla zakládat své bojové plány na fantastických údajích, určených k oklamání veřejného mínění." Clostermann též rozebírá systém ověřování sestřelů v RAF a USAAF s tím, že Američané něco jako potvrzený sestřel prakticky neznali. Ještě si dovolím odcitovat z kapitoly Nová fáze letecké války: "Na nás, kteří jsme byli s luftwaffe v denním styku oficiální optimismus amerických tiskových agentur působil jako červený šátek na krocana: čím více německých stíhačů Američané sestřelovali, tím více se jich hemžilo na obloze." Tolik tedy k ilustraci amerického postoje k vlastním úspěchům, který se nepochybně obdobně projevoval i v Tichomoří a stejně tak v dalších válkách. Také je zajímavé si všimnout, jak Clostermann píše o protivnících, samozřejmě že touží po vítězstvích, ale vždy je z jeho vyprávění cítit velký respekt k protivníkovi a nikdy se neuchyluje k namachrovaným komentářům některých Američanů, kteří jsou k vidění v seriálu. 2. série 3. díl: První z druhé série, který jsem viděl celý. Byl jsem zvědav, jak tohle téma zpracují. Dokonce to bylo i zajímavé, i když nic nového jsem se v podstatě nedozvěděl. ALE: bylo by hezké alespoň zmínit, že taranování jako bojový prostředek odkoukali Němci od Rusů. U nich šlo mimochodem o tradici spíš spojenou s carstvím než o sovětskou záležitost, první taran provedl již 26.8.1914 kapitán Nestěrov, který takto srazil rakouský průzkumný stroj. Za druhé světové pak je zaznamenáno kolem 850 taranů provedených sovětskými letci. Zajímavé je, že nadporučík Chlobystov je rekordmanem se čtyřmi tarany, z toho dvěma při jediném boji (8.4.1942 na americkém letounu P-40). Možné to bylo tak, že zkušený pilot nemusel vrážet celým strojem do nepřátelského letounu, ale mohl použít vrtuli ke zničení zpravidla směrovky nepřítele či křídla k vychýlení nepřátelského stroje (zvláště nad zemí). Podobnou techniku překlápění křídlem používali i Britové k vychylování střel V1 z dráhy. Ještě jedna poznámka k tomuto dílu: poněkud mě nadzvedla poznámka německého pilota o střílení spojenců po vyskočivších pilotech. Sice nevylučuju, že k tomu výjimečně ze strany spojenců nemohlo dojít, zato naprosto jistě vím, že Němci tuto zbabělou taktiku používali zcela běžně. Korea: K dosud přežívajícím představám o podobě vzdušné války nad Koreou silně doporučuju knihu Lovec sovětského stíhacího pilota S. M. Kramarenka s 13 sestřely v Koreji (a 2 samostatnými a 10 skupinovými ve 2. světové). Už jen pro tak diametrálně odlišnej přístup k věci, bez velkohubejch slov, bez machrování. Člověk se silnou osobností, kterej nemá něco takovýho zapotřebí. S klidem píše o tom, jak se někteří jeho bývalí nepřátelé stali po skončení studené války jeho přáteli. Píše také o tom, jak to skutečně se Sověty v Koreji bylo. Dosud šířená podání o tom, s jakou přesilou Američané vždy bojovali, tak lze odeslat do říše bajek. (13.01.2009) (menej) (viac)