Zemský ráj to napohled

Jenže právě zdravě neuctivý úhel pohledu je tím nejlepším prvkem jinak prostřední, spíše televizně popisné komedie. Druhou oporu, která usmíří i uražené muže, tvoří představitelky matky a jejích dcer: Vilma Cibulková, Tereza Voříšková, Dana Marková. Od prvního záběru dlouhých nohou Voříškové nořících se ze stanu přes gag, kdy trio krásek vyloudí benzin zdarma, až po domácí striptýz této trojice pro Václava Havla se zkrátka předvádí potěcha očí; film se klidně mohl jmenovat Ženský ráj to na pohled. Navíc mu všechny tři kralují i herecky, zejména jedovatou ironií coby zbraní morální převahy. Nad muži, samozřejmě.Na jejich obranu nutno říci, že mají těžší úlohu, neboť se ocitají na hraně fraškovitých karikatur v čele s operetním Miroslavem Etzlerem. Lépe dopadli Jiří Dvořák, jenž k modelu kohoutovské velkohubosti dodal i tišší polohu, cholerická postava Jana Hartla a nevtíravý Jan Zadražil. Druhou půli opanuje - pod jiným jménem - Václav Havel, jejž Ondřej Vetchý hraje jako milého popletu, domáckého puntičkáře a dojemného svůdníka, jenž nevěry netají pod heslem „žití v pravdě“. Jeho námluvy u Gottovy nahrávky C’est la vie či objednávka striptýzu, jenž se pohybuje na hraně zamýšlené oddané něhy a bezděčné trapnosti, asi nezapadnou do vžitého mýtu. Filmařsky se Zemský ráj moc nevytáhl. Leporelo povrchních výjevů se zbytečně doslovnými dobovými detaily skládá v duchu seriálu Vyprávěj, zabrousí i k moralitě - když sousedka vytýká hrdinům: „Co my, obyčejný lidi?“ Chartisté i policisté tvoří jen trpnou stafáž a masové scény působí řídce, jako kdyby došly peníze na komparz. (07.07.2020)

Jsem už opravdu zoufale unavená ze všech těch českých filmů bez zásadnějšího sdělení a názoru, které nepatří na plátno, ale na televizní obrazovku. Cestou domů z kina hráli něco od Chinaski, nepřeladila jsem, ale bylo to poslední, co jsem toho večera potřebovala slyšet. Asi to nebude nejšťastnější srovnání, ale pravděpodobnost, že bych si je někdy mohla oblíbit, je zhruba stejně vysoká jako ta, že na příští film Ireny Pavláskové půjdu do kina ...a dobrovolně. Ne, že bych se místy nebavila, to ano… ne, že by nebylo nad čím se zamyslet, herecky taky nadstandard (Ondřej Vetchý byl opravdu kouzelný), zato Chlumeckého hudba, kterou jsem dříve tolik cenila, mi z hlavy vyšuměla obratem. Ale jedna velká hvězdička navíc za Jiřího Dvořáka v roli afektovaného otce: už dříve mi sedl v tv filmech Jiřího Stracha a domnívám se, že výraznější filmovou roli si zasloužil dávno. Nezklamal mne. Cením způsob, jakým se s tak zásadní rolí bez jakéhokoliv osobního exhibicionismu a se správnou mírou patosu vypořádal. Jeho trapně sebestředný pozér je skutečně plastickou a živoucí postavou, která budí zasloužené negativní emoce, věrohodným obrazem muže morálně ambivalentního a lidsky nedostatečného. A Dvořákův výkon je taky jediný důvod, proč jsem ráda, že jsem film viděla. (09.12.2009)

Když si uvědomím, že přes tuhle sterilitu budou příští generace vnímat normalizaci (a chápat ji jako zářivou éru, kde jsou všichni krásně upravení, oblečení a načesaní jak v retro klipech Terezy Kerndlové, bez hlubšího vysvětlení akorát píchaj a občas se rozesmutní, když jim hloupí fízlové zatrhnou mejdan), tak mi není úplně dobře. Jako připitomělá retrokomedie bez ambicí by to znepokojovalo méně. Ale zas když to s odstupem srovnám třeba s Anglickými jahodami, tak to výrazně horší není. (16.11.2009)

Když jdu na nějaký film do kina, tak k němu většinou napíšu i komentář. Protože ono přece jen jak se člověk vrací domů přes půl města mrazivou nocí a hovoří o právě shlédnutém díle se soudruhem či soudružkou, najednou se mu začne chtít své myšlenky sepsat a vykřikovat tím: Dívejte, co si o tom klenotu/průseru myslím já! No a přesně to teď zrovna neudělám, i když jsem původně chtěla. Hvězdičky zhruba zprostředkovávají můj názor, i když se tím nějak moc přesně nevyjadřuju. Chtěla bych jenom říci, že během zpáteční cesty ze Zemského ráje jsem plakala hořké slzy, proč jsem raději nešla do kina na Tři sezóny v pekle, což jsem měla původně v úmyslu. (11.01.2010)

Zajímavý pohled na dění uvnitř disidentské komunity. I kyž postavy mají fiktivní jména je jasné, že Tereza Boučková (Kohoutová) si "vyřizuje" účty se svým otcem. Podobně jako v její knize Rok kohouta je hodně silných momentů, ale také řada zbytečných (např. striptýz matky s dcerami) a zdlouhavých pasáží (např. oslava v restauraci a ztráta peněženky). Charaktery postav jsou přesvědčivé. Hudba: Jiří Chlumecký. (02.01.2011)