Divoká krv

Talianska histotická dráma z tohto roku je o osudoch slávneho talianskeho filmového páru počas druhej svetovej vojny. Režíroval ju Marco Tullio Giordana. Charizmatický herec Osvaldo Valenti (Luca Zingaretti) je závislý na kokaíne, ale získa si lásku vychádzajúcej hviezdy strieborného plátna Luisy Feridy (Monica Bellucci). Ich život je sám o sebe utrpením a zdá sa, že ani krutosti vojny ich nemôžu prekvapiť. Snaha o prežitie, byť hercami, umelcami a celebritami v každej dobe, si prinesie cenu najkrutejšiu. Partizáni, medzi ktorými je aj režisér, ktorý pomohol Luise ku sláve a jej oddaný priateľ, Golfiero Goffredi (Alessio Boni), majú ku kolaborantom režimu Duceho jasný postoj. Goffredi sice trvá na riadnom súde manželov Valenti-Ferida, spolupracovníkov fašistického režimu, avšak kolesá osudu jednotlivec nezastaví. (11.04.2012)

Mám podobné kontroverzní a nejednoznačné příběhy rád. Právě pro ten pohled na ne zcela jasné, čisté a rovné příběhy osob zmítajících se v divokých záchvěvech doby. Technicky vzato ve filmu moc ani nejde o to, zda hlavní hrdinové byli či nebyli vinni, spíše o optiku oné viny. Na Luca Zungarettiho jsem si dlouho zvykal, ale nakonec mě uchvátil, Monica Bellucci je bez debat. Jen kvůli ní jsem film viděl a nezklamala. Děsil jsem se dlouhé stopáže, ale při sledování mi to nakonec tak dlouhé nepřišlo. Film, který vás může zcela minout, ale když vás drapne, pěkně vás vyždíme. Možná pro pokročilou noční dobu sledování jsem zůstal někde na půl cesty. (12.03.2018)

Pomalu tekoucí příběh je podpořen výbornými výkony hlavních představitelů, rozhodně nenadchne milovníky amerického polopatismu, primitivního střihu a rychlého sledu tupých akcí. Giordana položil ve svém neprávem opomíjeném filmu několik palčivých otázek na téma viny, spoluviny a lehkosti manipulace davu. A závěr je naprosto skvostný. (30.11.2011)

Zhlédla jsem soustředěně a s velkým zájmem. Přesto ne více než tři hvězdičky. Problém nevidím ani tak ve formální stránce, nýbrž (jako vždycky) v poselství díla. Evidentně šlo tvůrcům o to, aspoň trochu "očistit" špatné lidské a občanské renomé dvou někdejších hvězd italského filmu z éry fašismu. Proto se snímek tváří jako "non-fiction", jako historická rekonstrukce s uměleckou licencí. Jenomže obě hlavní - reálně existující - postavy (Valenti a Ferida) jsou nejvíce ze všeho "očišťovány" pomocí fiktivní postavy - režiséra Golfiera/Taylora. A v tom tkví kámen úrazu, ba svého druhu to pokládám i za určitý podvod na divákovi. Pravda, předlohou Golfiera/Taylora je sice do určité míry Luchino Visconti, avšak dle mého názoru jde v tomto směru o zneužití jak skutečného Viscontiho, tak fiktivního Golfiera. Tento absolutní klaďas totiž nemá jiný úkol než postavit oba kontroverzní hrdiny do přívětivějšího světla. A snad právě usilovné a mazané míchání fikce a non-fikce, faktů a výmyslů... mě přesvědčilo o tom, co autoři chtěli jaksi decentně "přepudrovat": Osvaldo Valenti a Luisa Ferida museli být skutečně dvě obludy. (08.07.2011)

příběh kterému možná uškodilo to neustále přeskakování v čase.Možná to chtělo posloupnost.Vzhledem k tomu ,že film má dva díly na jednom disku , to už pro diváka byl dost nářez.Jinak tandem Bellucci a Zingaretti byla dobrá volba.Vedle její jemné krásy vynikl ohnivý šarm Zingarettiho.Mělo to být o nich a taky bylo! (12.11.2015)