Turínsky kôň

Turísnky kôň vo mne vyvolal túžbu vymyslieť novú filmovú škatuľku, ktorú som nazval poetický existencionálny realizmus. Pri jeho sledovaní strácate pojem o filmovom čase, o priestore a vlastne o všetkom. Bezčasie Tarrových filmov ich robí spoločne s ich myšlienkami nadčasovými, respektíve toto bezčasie ich ešte znásobuje. Turínsky kôň je niečo ako filozofický spis, rozprávaný obrazmi a hudbou. Dôkazom, že obrazmi sa dá vypovedať rovnako veľa, ako slovami. Tie sú však z podstaty veci "doslovné", filmové obrazy však nie. Preto ich mám o niečo radšej. A možno by som sa slov zriekol úplne aj v tomto filme, aby nedávali návod, ako tie obrazy čítať. Na takejto osamelej usadlosti môžete byť buď šťastní z toho mála, čo máte a uvedomovať si, že nič iné k životu nepotrebujete, alebo si uvedomíte tú existencionálnu ničotnosť všetkého navôkol a fakt, že kvôli prežitiu musíte vynaložiť nesmierne úsilie a pýtať sa, načo je to vlastne dobré. Ako k tomu pristupuje Tárr prostredníctvom svojich postáv, netreba dodávať. (30.08.2014)

Čekání na Nietzcheho na větrné hůrce aneb krutá absurdita na úkor diváka. Kůň netáhne, postavy sedí a zírají z okna a divák sedí v kině a zírá na ně. Jakýkoli náznak smyslu či významu je okamžitě rozmetán (grandiózní apokalyptický monolog souseda). Není nad kolektivní zážitek v kině, kde padají z publika famózní komentáře nepřítomného dění na plátně jako "dyť to ani nedojed", "tam je ale zima" nebo "kolik tam bude dní"? Jak příznačné, že v hektickém shonu festivalu člověk uhání na film, kde se nic neděje a červotoč dává dobrou noc, aby mohl v prázdných obrazech marně hledat kontemplaci nad tíhou lidského či koňského údělu. Béla Tarr přebírá po F.A. Brabcovi cenu za nejlepší režii větru. Jako film mizérie, jako performance nádherně podlé. (03.07.2011)

Chápu, že dlouhé záběry na nehybné postavy evokují životní prázdnotu, neschopnost změny a ubíjející depresi a že to dělají bezchybně. Jenže mi nedochází, proč to film považuje za důležité říkat. Abych to vysvětlil, uniká mi smysl existence filmu - uměleckého díla, jehož zhlédnutí pouze potvrzuje něco naprosto samozřejmého a nevylučitelného, plynoucího z jeho podstaty. Asi jako by černobílé filmy byly točeny proto, aby byly černobílé. Úplně nejvíc to nechápu z pohledu samotného Tarra. Kdybych byl já umělec, zřejmě bych chtěl, aby z mých rukou vzešlo něco nového, nečekaného, co třeba překvapí i mě, s čím se musím poprat a čemu se musím postupně během tvorby přizpůsobovat. Nemohl bych prostě namíchat tmavě šedou, celou čtvrtku jí pravidelně potřít, nazval to "La Depresse" a jít stejným způsobem na další - ale tak na mě Tarrovy filmy působí. Vím, co mi říkají, uznávám, že to říkají přesvědčivě, ale nevím, co na tom oceňovat, protože to neříkají na základě svých kvalit, ale na základě neschopnosti říkat něco jiného. Nemúžu to odkopnout jako odpad, protože ten film vypadá na pohled krásně... Ale natočit stereotyp pro stereotyp a depresi pro depresi považuju za ztrátu Tarrova času. A koukat na to za ztrátu mého času. (15.06.2012)

Napadají mě dvě možnosti, jak přistupovat k tomuto filmu: A) Tarr se svou stylistikou už dosáhl svého uměleckého vrcholu a dál nemá co zajímavého říct, recykluje se, jede na autopilota. Turínský kůň je film bez atmosféry, vnitřního napětí a bez hypnotických vycizelovaných obrazů, jak tomu bylo v Satanském tangu nebo Werckmeisterových harmoniích. Snad jen ty oči koně jsou krásně smutné, ale zbytek jsou jen vyprázdněné obrazy. Jinými slovy, jezení brambory je prostě jezení brambory a není na tom nic zajímavého, tečka. Možná dobře, že to má být poslední Tarrův počin, obávám se, že další filmy by byly zhola zbytečné (ostatně, mě přijde zbytečný už tenhle). B) Tarr si ze sebe a svého publiku dělá srandu. Když člověk hledí dlouhé minuty na každodenní opakující se činnosti a pak přijde replika typu: "Červotoči přestali vrtat. Slyším je vrtat 58 let a teď přestali," tak těžko ubrání myšlence, že to celé je ve skutečnosti svérázný režisérův žertík. Coby absurdní komedie lepší než coby regulérní umění, ale zas taková prča to opravdu není. (13.07.2011)

Mnozí můžou namítnout, že Tarr se od Satanského tanga daleko neposunul a variuje již známé věci. Nesouhlasím; Turínský kůň je svým způsobem dokonalý epilog Satanského tanga, tvůrce a dokonce i civilizace. V Tangu se postavy ještě snažily osudu vzepřít, utéct a začít znovu, otec s dcerou z Koně toho nejsou přes veškeré protivenství schopni, zkrátka proto, že jsou slabí, unavení a příliš svázaní se svou rodnou hroudou. A tak odevzdaně čekají na svůj konec, aniž by na svých stále více zvnějšku narušovaných rituálech cokoliv změnili. Turínský kůň je přepečlivě vybroušenou filmovou meditací, která člověka vtáhne a nepustí ani dlouho po skončení titulků (což ostatně dokládá, že plný kinosál dlouhou chvíli civěl na plátno - přitom spalo jen minimum lidí - než se odhodlal k potlesku). Turínský kůň není v žádném případě těžký a nestravitelný art, nebere se vůbec vážně, je to absurditka, kde červotoči přestávají vrtat a postavy to silně zneklidňuje. Jen se skládá z cca. 30 záběrů, což může mnohým nabourat představy o ideálně stráveném večeru. (04.08.2011)