Turínsky kôň

tak nejak naivne som si myslela, ze zostarnut sa da len vekom a pribudajucimi rokmi, ale omyl! Da sa to aj pri sledovani tohto filmu. Par sedivych vlasov som uz mala aj pred nim, ale teraz mi ich nejako pribudlo... hm. Bolo to vskutku krasne, poeticke, ale ak to aj malo nejaky hlbsi zmysel, pre mna zostal utajeny. A jedno viem isto, dostala som strasnu chut na ryzu! PS: Bez hodnotenia preto, lebo to ohodnotit neviem. Alebo si netrufam. Logicke, nie? Ci? PS2: Strasne by som chcela vidiet, keby toto Markiza nasadila v prime time namiesto Seherezady, ci Sultana, ci aka kravina tam teraz chodi. To by bol hukot! Babicky a zeny v strednom veku - sanka dolu, sefe! Diky Brona! (02.01.2012)

Tak, starý môj, prezleč si tie staré spodky a žer, žer tie horúce uvarené zemiaky! A nemysli si, že zajtra ťa čaká niečo iné. Repetitívnosť zabíja, nuda zabíja, tie však tvoria nevyhnutnú súčasť každej existencie. Existencia zabíja, v každom okamihu sa rozpadávame a smerujeme do prázdnoty. Kobyla bola vo svojej úlohe absolútne strhujúca a úžasná. (14.12.2016)

Nepovažujem sa za úplne mainstreamového diváka ani za artového, skôr preferujem žánrovky. Preto som bola veľmi zvedavá, ako dopadne moje stretnutie s Koňom. A na moje počudovanie a potešenie - veľmi dobre. Vidieť v dnešnej dobe na plátne súčasný čb film je príjemné spestrenie. Hlavne preto, že farba nechýba a táto "dvojfarebnosť" je o to zaujímavejšia. Sledovať Koňa mi uľahčoval jediný, neustále sa opakujúci hudobný motív. Bol úžasný, ale musím priznať, že ku koncu filmu mi už evokoval pomalú stratu môjho rozumu. Presne ako ten vietor. Na takom mieste, ako žijú dve hlavné postavy, by mi onedlho preskočilo. Jeden zemiak, jeden kôň, jedna studňa a jedno kultúrne okienko. Nie, minimálne bez knihy by som to neprežila. Neviem si predstaviť, že by som si tento film zapla v kompe. Buď by som ho pozerala týždeň na pokračovanie alebo vypla po 20 minútach a už nezapla. A to by bola veľká škoda. Vo svojej jednoduchosti naliehavý a to sa mi na ňom páči. Aj keď postavám rozumiem asi menej ako mimozemšťanom. (Prehliadka mimoriadnych filmov, Kinema. Kino Mladosť, 19.2.2012) (09.03.2012)

Vichr. Námaha koně, který urputně táhne vůz a snáší svůj úděl bez hlesu, zbrocený potem. Dlouhý záběr, který je mu věnován, není bez příčiny. Kůň to není krásný sám o sobě, ale v té situaci ano. Je tragicky krásný, jako celý film. Když dokončí svou denní práci, je odstrojen a odveden ke žlabu. Zítra bude vše stejné, i pozítří. Pokud se nezastaví čas. I to se může stát. Hospodář, jeho mlčenlivý a stejně urputný majitel, je na tom stejně. Ráno ho dcera ustrojí, on odvede svůj díl, bude odstrojen a odveden ke žlabu. A bude to stejné i zítra, dokud se nezastaví čas. A když se čas zastaví, co potom? Ještě chvíli, snad ze zvyku, budou všichni dělat to stejné; snad je jim to předurčeno.           Hospodářova dcera se stejnou zarputilou pílí koná svoje povinnosti, bez stížností a bez naděje, ale bez naděje nač? Když ji sledujeme, jak jí svůj denní příděl, vždy stejně a oproti svému otci vybraným způsobem, vyvstane myšlenka: jak se vlastně liší od svých souputnic v bohatších sídlech? Horším oděvem? Chudou stravou? Vnitřním životem, o němž nic nevíme? Kam vlastně patří? A co její otec, je to nevzdělaný venkovan, nebo Atlas, na jehož bedrech spočívá tíha celého světa? Jen na úhlu pohledu závisí, zda jím výsměšně pohrdneme, nebo se s ním s trpkostí ztotožníme.           Týdenní martyrium nejistoty a opakování vedoucího ke smíření přeruší jen návštěva souseda, který zvěstuje zlou novinu, a cikánů, svobodně mířících do Nového světa. Nevíme, jestli tam dorazí, ale zkusí to. Filmem zní stále stejný temný hudební motiv. Věci jsou stejné a horší, padá tma a nyní vím, že téma mně již známé z Werckmeisterových harmonií se dobírá nové pointy. Nebo přesněji tu původní završuje. Řečeno slovy klasika: To svět se posral.                                                                                                                                                              Turínský kůň sestává z mnoha nekonečně dlouhých záběrů. Má obrovskou sílu, nejen kvůli obrazu a neutuchajícímu zvuku vichřice, ale i proto, že nad každou z nerozdílných situací se může divák donekonečna zamýšlet. Má-li ovšem nad čím. Nebo má-li důvod? Je to film, který funguje spíš jako obraz — stačí se v oblíbené galerii posadit na lavici a vnímat, nechat se ovlivňovat. Proč jsem vlastně nedal pět hvězdiček? To ještě nevím. Anebo vím? Moc dlouhý asi. (08.08.2011)

Chápu, že dlouhé záběry na nehybné postavy evokují životní prázdnotu, neschopnost změny a ubíjející depresi a že to dělají bezchybně. Jenže mi nedochází, proč to film považuje za důležité říkat. Abych to vysvětlil, uniká mi smysl existence filmu - uměleckého díla, jehož zhlédnutí pouze potvrzuje něco naprosto samozřejmého a nevylučitelného, plynoucího z jeho podstaty. Asi jako by černobílé filmy byly točeny proto, aby byly černobílé. Úplně nejvíc to nechápu z pohledu samotného Tarra. Kdybych byl já umělec, zřejmě bych chtěl, aby z mých rukou vzešlo něco nového, nečekaného, co třeba překvapí i mě, s čím se musím poprat a čemu se musím postupně během tvorby přizpůsobovat. Nemohl bych prostě namíchat tmavě šedou, celou čtvrtku jí pravidelně potřít, nazval to "La Depresse" a jít stejným způsobem na další - ale tak na mě Tarrovy filmy působí. Vím, co mi říkají, uznávám, že to říkají přesvědčivě, ale nevím, co na tom oceňovat, protože to neříkají na základě svých kvalit, ale na základě neschopnosti říkat něco jiného. Nemúžu to odkopnout jako odpad, protože ten film vypadá na pohled krásně... Ale natočit stereotyp pro stereotyp a depresi pro depresi považuju za ztrátu Tarrova času. A koukat na to za ztrátu mého času. (15.06.2012)