Turínsky kôň

Tak, starý môj, prezleč si tie staré spodky a žer, žer tie horúce uvarené zemiaky! A nemysli si, že zajtra ťa čaká niečo iné. Repetitívnosť zabíja, nuda zabíja, tie však tvoria nevyhnutnú súčasť každej existencie. Existencia zabíja, v každom okamihu sa rozpadávame a smerujeme do prázdnoty. Kobyla bola vo svojej úlohe absolútne strhujúca a úžasná. (14.12.2016)

Vichr. Námaha koně, který urputně táhne vůz a snáší svůj úděl bez hlesu, zbrocený potem. Dlouhý záběr, který je mu věnován, není bez příčiny. Kůň to není krásný sám o sobě, ale v té situaci ano. Je tragicky krásný, jako celý film. Když dokončí svou denní práci, je odstrojen a odveden ke žlabu. Zítra bude vše stejné, i pozítří. Pokud se nezastaví čas. I to se může stát. Hospodář, jeho mlčenlivý a stejně urputný majitel, je na tom stejně. Ráno ho dcera ustrojí, on odvede svůj díl, bude odstrojen a odveden ke žlabu. A bude to stejné i zítra, dokud se nezastaví čas. A když se čas zastaví, co potom? Ještě chvíli, snad ze zvyku, budou všichni dělat to stejné; snad je jim to předurčeno.           Hospodářova dcera se stejnou zarputilou pílí koná svoje povinnosti, bez stížností a bez naděje, ale bez naděje nač? Když ji sledujeme, jak jí svůj denní příděl, vždy stejně a oproti svému otci vybraným způsobem, vyvstane myšlenka: jak se vlastně liší od svých souputnic v bohatších sídlech? Horším oděvem? Chudou stravou? Vnitřním životem, o němž nic nevíme? Kam vlastně patří? A co její otec, je to nevzdělaný venkovan, nebo Atlas, na jehož bedrech spočívá tíha celého světa? Jen na úhlu pohledu závisí, zda jím výsměšně pohrdneme, nebo se s ním s trpkostí ztotožníme.           Týdenní martyrium nejistoty a opakování vedoucího ke smíření přeruší jen návštěva souseda, který zvěstuje zlou novinu, a cikánů, svobodně mířících do Nového světa. Nevíme, jestli tam dorazí, ale zkusí to. Filmem zní stále stejný temný hudební motiv. Věci jsou stejné a horší, padá tma a nyní vím, že téma mně již známé z Werckmeisterových harmonií se dobírá nové pointy. Nebo přesněji tu původní završuje. Řečeno slovy klasika: To svět se posral.                                                                                                                                                              Turínský kůň sestává z mnoha nekonečně dlouhých záběrů. Má obrovskou sílu, nejen kvůli obrazu a neutuchajícímu zvuku vichřice, ale i proto, že nad každou z nerozdílných situací se může divák donekonečna zamýšlet. Má-li ovšem nad čím. Nebo má-li důvod? Je to film, který funguje spíš jako obraz — stačí se v oblíbené galerii posadit na lavici a vnímat, nechat se ovlivňovat. Proč jsem vlastně nedal pět hvězdiček? To ještě nevím. Anebo vím? Moc dlouhý asi. (08.08.2011)

Film, ze kterého jsem chtěl stejně utéct, tak jako ho dokoukat. Nehodnotitelný filmový opus, jenž je stejně geniální tak jako úmorně nudný. Kdo chce, najde si v něm ty nejhlubší existenciální myšlenky, kdo ne, odstřelí jej jako samoúčelnou artovou s*ačku. Tarr je nejspíš génius, ale už kvůli Turínskému koni se na jeho předchozí filmy dívat nechci. Po tomhle spirituálním zážitku jsem byl totiž v depresích jako nikdy. I když se tam jen kouká z okna a chodí pro kýble na vodu.___Nikdy to už znovu nechci vidět, ale jako na filmový zážitek na to budu bezpochyby vzpomínat celý život. (04.07.2011)

Kristův úde! Bezmála tříhodinový patos, který je lehce srovnatelný s pohledem do otevřeného hrobu. Pevně věřím, že mnozí na slovo vzatí odborníci v tom našli odpověď na tajemství života, vesmíru a vůbec, neskutečně slastně se zatahali za reprodukční orgány a mlátili se při tom do hlavy slovníkem cizích slov. Takhle přesně to vypadá, když se sejde u táboráku Němec, Švýcar, Francouz a Maďar. Pečíce si bramboru, hledíce do ohně, jali se převést jakous depresivně laděnou báseň, kterou objevil jeden z nich vyrytou na dvířkách suchého WéCé (text odhaduji na "Mraky se táhnou, táhnou se mraky.."), na filmové plátno s takovým nadšením, až to v nedalekém lesíku zafunělo a pošla tam svině stářím. Vznikl předlouhý epos naprosto o ničem! Normální smrtelník pochopí již po prvních deseti minutách filmu, kdy stařec vede koně planinou, že tempo bude zběsilé a o akci nebude nouze. Zbylé dvě (a něco) hodiny vyplňují scény buď úplně nudné, nebo ještě nudnější. Navíc to vše podbarveno rozmanitou hudební kulisou o třech tónech. Divák během těchto dramatických a citově vypjatých chvílích buď usíná, nebo se poddává naprostému šílenství. Kam se hrabe watterboarding. Mít kino okna, tak se jimi lidé vrhají jako lumíci do vln, aby unikli ztrátě zdravého rozumu. Pokud má někdo zájem se jen tak z legrace potýrat, tak rána bičem je rozhodně lepší nápad než tento skvost. Tohle doporučuji jen sebevrahům v posledním tažení. 0% (31.05.2012)

Je to opravdu totální pocitový a filmový mazec. Nádherný obrazový kompozice, který mají svůj smysl. Plno symbolů, který nelze rozklíčovat. Kouzlo tohohle filmu podle mě tkví v tom, jak se zabývá obyčejným životem - pět dní sledujeme monotóní život otce (zřejmě po mrtvici) a dcery, který naruší pouze tři zásadnější události, jenž trvaj ale dohromady tak dvacet minut. Turínský kůň je o nádheře obyčejnosti, úpadku civilizace a kouzlu odlehlých krajin. Tarr tu navíc pracuje s jedním hudebním motivem, který je úžasně depresivní a navíc se vůbec neoposlouchá. Strašně zajímavý film, kterej neni jednoduchej na pochopení, ale má v sobě hrozný bohatství. A důležitý je podle mě ho nechat minimálně pár hodin rozležet v hlavě, protože ač se v něm děje prd, dá se o něm dlouho a dlouho přemýšlet. Hvězdičku strhávám za přepálenou délku - dvě a půl hodiny jsou opravdu až moc. Jinak ale parádní záležitost. 80% (14.09.2011)