Svetová invázia

US army PR specialist Jonathan Liebesman. Ten, který natočil celovečerní adaptaci armádního náborového letáku. Tento fakt se evidentně pokusil zamaskovat nálepkou docu-katastrofického jarního blockbusteru, desítkami eye-candies a technických vychytávek, z každého záběru ovšem i přesto čiší prvoplánová oslava desátníků, seržantů a plukovníků. Zvlášť ve druhé polovině se Battle LA doslova zvrhne v naprosto nezřízené orgie toho nejprovařenějšího armádního patosu, smrtících klišovitých hlášek, procítěných promluv, čirého patriotismu i plakátového hrdinství. Uncle Sam wants you, darling. 50% (22.05.2011)

Scénář: Christopher Bertolini .. My už jsme snídali, Jsme sedm statečným mariňáků a tuto zaprášenou vesnici ubráníme... _ Politicky korektní volná adaptace kostry first-person shooter game. Bohužel, ne že by byl scénář vyloženě blbej, ale je jednostrannej a jednotvárnej a na nakopnutí celku do vyšších pater zkrátka nestačí. Režie mi zato přišla poměrně snaživá, ale požitku zase ubírá někdy až přehnaně třesoucí se kamera a nevyrovnanost triků (a přitom bylo prostředků více než 2x oproti třeba District9..). Ve výsledku tak film zanechá především dojem, že měl jediný cíl - poutavě nás vybudit ke spálení modré knížky a nástupu do armádního sboru. Jakéhokoliv. 50%. (12.03.2011)

Hrozně je mi Liebesmana líto. Ať už tempo filmu šlape sebelépe, akce je kulervoucí a herecká esa na place ze sebe ždímají emoce na maximum, tak s ním každou chvíli brutálně vymrdá scénárista. Jedna věc je vlastenecký popkorn (Indepence Day), druhá militaristická šaráda s účelem získat nové rekruty. (10.03.2011)

Jsem rád, že se to tentokrát obešlo bez patosu! Vždyť traumatizovaný mariňácký serža, co si dal srdcervoucí slib, že už v životě neztratí jediného černouška, o portorikánských vlastencích ani nemluvě, který v křížové palbě stihne v odlétajícím vrtulníku obejmout všechny zachráněné děti, pomazlit se s raněnými a pronést patnáctiminutový motivační proslov o amerických hodnotách, které je nutno ubránit, působí nesmírně civilně a úplně jako přirození. Pardon, chtěl jsem říct úplně přirozeně. Tam, kde nestačí duchaplné dialogy, přichází na řadu akce a efekty! Ty byly jistě velkolepé a vynikající, jen je trochu škoda, že Láskomuž najal kameramana s parkinsonem. Ale já se na něj nezlobím! Postiženým je třeba dát příležitost! Navíc jsem zjistil, že když se naladím na jeho třesovou frekvenci a kmitám hlavou ve stejném rytmu, odnesu si z kina nezapomenutelný zážitek. Za krkem mě bolí jen trochu a to rozostřené vidění se prý časem taky spraví. Zoufale tedy klekám do prachu před Cinestarem, pláču nad nevhodně investovaným oranžovým Komenským, a přes mé, litrovým produktem americké provenience přeslazené, rty vychází jediná, zbožná prosba: "Rollande, vrať se!!!" (15.03.2011)

Mě už začínáí otravovat jak ufouni napadaj pořád jen Ameriku, tedy zřejmě i ostatní, ale jediný Američani si ví s nima rady. Přitom kdyby nebyli ufouni krávy, napadli by třeba nás s ohledm na historii naší země je jasný, že by jsme se vzdali ještě dřív, než by tady byly, navíc získat 5 milionu udavačů a spolupracovníků by mohlo být pro ufouny taky přinosný, ale oni ne, oni furt na ty Amíky, přitom jedinej mimozemšťan, kterej u nich přežil a v pořádku odletěl zpátky je E.T. a to jen proto, že pořád volal domů a učet za telefon začínal ohrožovat americké národní hospodářství, tak amíci nakonec byli ještě rádi, když si Eťák zbalil svejch pět švestek a mazal zpátky do tý svý vesmírný díry. Jinak mě bylo úplně jedno kdo chcípne a kdo přežije, mimozemštani vypadali jak velkej kastrol s pokličkou a parta vojáčků tam líta jak důchodci v Holešovický tržnici od stánku ke stánku. ".....a když bude třeba, tak se spojím třeba s mimozešťanama." No Paroubku kde si byl, když bylo třeba. (21.02.2012)