První den zbytku tvýho života

To je prostě síla. Jak neobyčejně dokáže Bezançon soustavně sdělovat ty naprosto nejobyčejnější věci pod sluncem. Jak mu herci před kamerou hrajou tak, jako by celou dobu mistrně improvizovali; jak dokonale nám zvládá nastavovat zrcadlo, abychom v roli diváka pokojně sledovali naše výjevy ze života (mámě se stýská, bojí se o dítě - a tak mu aspoň uklidí pokoj; no neni to klasika?). Rozhovor táty a syna v taxíku, rodinná večeře a nakonec tragédie přijímaná se zcela nenucenými úsměvy - na tyhle scény patrně dosmrti nezapomenu. (26.12.2012)

"Život je pohlavně přenosná choroba."... Ale někdy to může být to nejlepší, co vás potkalo. Naprosto úžasný film, jsem téměř beze slov, a jsem za to rád... dodám snad jen, že jsem ještě nikdy neviděl snímek, který by vás dokázal tak moc dojmout, a v další vteřině tak krásně rozesmát. A když se do toho přidá ještě můj milovaný "grunge", tak to prostě nemá chybu. Ohromný a nečekaný zážitek hrdě přidávám do své pomyslné TOP, a těším se, až si tento zachycený kus života budu moct opět vychutnat. "You see, Dad, that's grunge." 5* (06.07.2012)

Nezdieľam naplnené očakávania väčšiny. Medzi dve posledné slová názvu filmu by som vložil slovo "obyčajného". Lebo naozaj išlo o obyčajné životy členov jednej obyčajnej francúzskej rodiny. A sledovať obyčajný život obyčajnej rodiny mi pripadá ako mrhanie časom, pretože jeden obyčajný život žijem. Jeden známy divadelný režisér na otázku, či sa chodí pozerať na predstavenia režírované jeho kolegami odpovedal, že v tom nevidí žiaden zmysel, pretože by si pripadal ako výpravca vlakov, ktorý sa vo voľnom čase chodí pozerať, ako vlaky vypravuje jeho kolega. (07.12.2021)

Tenhle film mě nemohl nezasáhnout. Nevím už, kolikrát mi v jeho průběhu zvlhly oči. Představím si sebe o deset, patnáct, dvacet let později. To, co prožívám dnes, budou jen vzpomínky. Někdy úsměvné a někdy hořké. Tak to v životě a v tomhle filmu je. Pro mě první den zbytku mýho života ještě nenastal a tak nějak cítím, že si tuto hlášku brzy do deníku napíšu. Možná i do deníčku tady na čsfd, kdo ví. Jo, a že život prý začíná, když chcípne pes a děti vypadnou z domu... no já nevím. (22.05.2013)

Celé se to vlastně odehrává jen v pěti dnech, ale v různých letech, takže to je krásný průřez celým průběhem jejich života. A mě se to neskutečně líbilo a určitě se na to někdy kouknu znova.. moc krásné a jímavé a na konci jsem samozřejmě bulela, že? A teď pár faktů. 1. Zajímavé znázornění ztráty panenství. 2. Jsem zvědavá, jestli až se přestěhuju do svého vlastního samostatného bytu, taky si takhle šíleně zatančím radostí a spálím večeři... asi jo, bez toho to prý nejde. 3. Fuuuj oni tam chlastali bouchanou tequilu. Je mi blbě jenom jsem to viděla. 4. Ty vole, Raph si dal vlasy z ksichtu, stáhl si je do "culíku" a jaký fešák najednou a i pak, když se ostříhal samozřejmě:) 5. Nepochopila jsem, proč si naprosto prázdný pokoj u nich, když bydlel na bytě, celý znova vytáhl a všecko si dal, tam kde bylo. 6. Jooo jasně, on si po 7 letech vzpomene na číslo na nějakou holku, které tehdy ztratil a pak ho celý natěšený vytočí. 7. Matka objeví dceřin deník a klidně si ho přečte? WTF? Snad nějaké soukromí ne? Ti rozumnější si holt blbé deníky nepíšou. 8. "Chtěl jsem ji vyznat lásku, ale nenašel jsem slova. - Tak si ji poslal své chlupy. To je logické." (07.06.2014)