Kniha prežitia

Umění se odlišuje od kýče tím, že v něm autor podstatu svého sdělení více či méně zakóduje a volba kódu pak umožňuje většinou různorodou interpretaci, kdežto kýč bývá nekódován a sdělení je na první pohled jasné. U Knihy přežití bratrů Hughesových to zprvu vypadá, že při modulaci příběhu tvůrci kód zjevně použili, postupem času je ovšem stále více jasné, že poselství jejich díla je dokonale průhledné, skoro až prostoduché. Zprvu tak nadějná postapokalyptická vize světa se pomalu měnila v katechismus pro náctileté, byť výtvarně velmi působivý. Málo platné, křesťanství má, jak to známe z historie, především naprosto dokonalý public relations... Podobné filmy: Cesta, Já, legenda, Ocelový meč (20.07.2010)

Komentář obsahuje SPOILERY!! Denzle, Denzle, jak jsi mě mohl donutit, abych si tě půjčila za 50Kč a pak celý film trpěla u tvého biblického poslání? Proč? Co jsem Ti udělala? Ty máš takové štěstí, že Tě mám tak ráda a že jsem ti schopná odpustit tu první polovinu filmu, kdy kosíš všechny ty hloupá stáda, kteří se tě snaží zabít a je mi jedno z jakého důvodu. Ale bohužel Ti už nedokáži odpustit, že ta ona kniha přežití, kterou celou dobu tak chráníš, je Bible! A promiň, že to musím napsat, ale za konečnou pointu a tvou údajnou slepotu bych Ti nejradši vyškrábala oči!! Jenže jak jsem již řekla, mám Tě ráda, tak nebudu zlá, DVD vrátím neporušené a až tě uvidím někde v nějakém časopise, lihovkou ti začmárám obličej. Prakticky zůstaneš beze změny, jen trošku více opálený, a já to budu brát jako satisfakci :o) (26.07.2010)

Drsný Denzel a vizuál, koupený z druhé ruky od borců za kamerou Terminator Salvation, drží nad vodou tuhle postapokalypsu, ve které místo zombie řádí nemytí motorkáři, degeneráti a pár nadržených knihomolů. Scénář vypadá jak vlhký sen dvanáctiletého kluka z katolického internátu, akční scény jsou sice vyžehlené, ale nastrkané do děje jen tak, aby se neřeklo a zbytek času zabírá pouhé bloumání po rozbořené Americe, které je sice hodně fotogenické, ale jen minimálně ždímá svůj potenciál (atomovou válku vnímáte jen mimoděk, Denzel mluví v hádankách, což je zbytečné, protože o původu jeho tajemné knihy je jasno během několika minut). V závěru už se to zvrhne v neředěnou vírologii, jak za časů Bojiště Země. Od fiaska ale snímek drží sympatický hrdina a jistá ruka bratří Hughesů. Přesto mi asi dneska nedá spát, proč to celé nemohlo být trochu hlubší, chytřejší, akčnější a méně průhledné. Jeden z těch filmů, u kterých klesáte na hodnotící stupnici i proto, že jste na autory naštvaní za to, jak slibný koncept zahodili. Tentokrát do biblického žvatlání, naivních podtextů a triviální pointy. Škoda... další Šílený Max už by se docela hodil. (5/10) (11.01.2010)

Žádná hollywoodská ikona nepasuje ke své postavě. Ani hlavní hrdina Denzel Washington, který má v BOOK of ELI velký prostor, ani záporák Gary Oldman, kde bych dal přednost Dennisu Hopperovi! Režie slabší, scénáristicky klišé, soundtrack nulový, postapokalypticky plytké. Tenhle film nikdy neprorazí u nás ve velkým stylu jako Mad Max 2. (21.09.2013)

Příkladná esence filmové audiovizuality: auido zajišťuje ohromující zenovej soundtrack na pomezí Nine Inch Nails a Williama Orbita, vizuál desaturovaná, sépiově utlumená barevnost kopírující fotografie Jana Saudka a slavnou „dream sequenci“ ze Stalkera. Zároveň je Kniha přežití další z přímých důkazů technologického determinismu, podle něhož určuje estetickou podobu kinematografie technologie, protože dříve by podobné meditativní post-apo krajinky oslovující diváky mystickou zkušeností vznikaly velice těžko. (-spoilery-) Není divu, že hrdinové přenesení do takovýchto světů ztrácejí vždy jeden ze smyslů a nejsou schopni jej vnímat v celé své komplexitě, viz ušní žábry Costnera ve Vodním světě (coby mutant podobající se rybákovi slyší skvěle ve vodě, ale o to hůře na souši), mlčenlivost Gibsona z Šíleného Maxe (za celý film promluví jen pár vět) a zraková dysfunkce Washingtona. Přirozené meze, jimiž příroda ohraničila citlivost jejich smyslů, je chrání před přesycením informacemi. Kdyby mohli snímat vše, pak by musela být informačně-procesorová kapacita jejich mozků nesrovnatelně vyšší. Barvami hýřící a mnohotvárný svět, jež poznáváme prostřednictvím postavy Washingtona, je tak nahrazen hrubou schematizací, ve které neexistují ani barvy, ani vůně, ani pocity, ani samo běžné plynutí času. Všechno to zůstává vyhrazeno pouze postiženým, vůně slepé ženě a zvuk třeba Washingtonovi, kteří zas ale nemohou pojmout z bohatosti světa něco jiného. Degrese smyslů, symbolizující nemožnost plně obsáhnout nové přetvořený svět a přenášející tuto ztrátu na hlavní postavu, provází nakonec každého hrdinu z post-apo civilizace. Kvůli této rozpolcenosti mezi světem o sobě a světem pro postavu nejsou post-apo fikce zpravidla čistým žánrem, ohraničeným jasnými pravidly, nýbrž benevolentnějším sub-žánrem, v němž vedle sebe koexistují stará pravidla s novými ustanovenými po světové katastrofě, díky čemuž není Kniha přežití projektem ani vyloženě ambiciózním jako Chvalozpěv na Leibowitze o snaze mnišského řádu zachovat po atomové válce co nejvíce vědomostí z minulosti, ani marshallovsky-dravým, a vzbuzuje tím otázku, jestli než dojít do extrému není lepší kompromis mezi artem/midcultem a žánrem. A odpovídá, že kompromis není k zahození, ačkoliv takový film pak může být napadnut jednak z důvodu přílišného kazatelství, druhak proto, že postrádá více akce. Nespočívá ale právě v tomto výlučnost Tarkovského Stalkera - totiž v tom, že patří do arthouseu, ale střílí se v něm, navštěvují se v něm jiné světy a některé postavičky jsou přes nelíčenou apelativnost téměř až komiksové? (26.12.2010)