35 panákov rumu

Dráma s tichými hlavnými postavami (ale vraj v ďalších filmoch Claire Denis hovoria postavy ešte menej), ktorá sa snaží tváriť civilne. Priznám sa, radšej mám filmy s aspoň minimálnym dramatickým vývojom a prípadným konfliktom ako len pozorovať vzťahové napätie medzi postavami, hru tiel a ich mimikier. V tomto prípade mi to však až tak nevadilo. Našli by sa tu totiž momenty, ktoré ma celkom potešili a vytrhli z letargie, mám na mysli hlavne scénu z baru - tanec pri perfektnej muzike. A to čo predviedla pri tanci v tvári tá barmanka, tak to je presne to, čo mi u otca s dcérou chýbalo. Na druhú stranu, keď sa nad tým tak zamyslím, nebolo to zle natočené a aj režisérkin spôsob narábania s postavami bol celkom fajn, ale... keby mi len tí herci boli trochu sympatickejší. Nedokázal som si k nim nájsť cestu a možno aj preto sa mi námet odpútania sa dieťaťa od rodiča z tohto pohľadu a väzbou na konkrétne postavy zdal trocha banálny. Nebola tu žiadna charizma, žiadne fluidum, necítil som žiadne dramatické napätie a tým pádom sa nedostavili ani žiadne emócie. Bolo mi jedno ako to s nimi dopadne, len nech to už nejak dopadne. Otázka na záver - to vážne chceli zrušiť antropológiu na tej fakulte, alebo sa mi to len zdalo? Slabý priemer. 55/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. (18.01.2016)

Film nepůsobí nijak víc nebo míň než záznam každodennosti života. Herci jsou přirození, prostředí také a vyjma jedné krátké snové ukázky nemá snad ani jiné ambice než oslavit všednost. Pro někoho to může být vytoužený relax a vrcholný zážitek, pro jiného uspávající pilulka s okamžitým efektem. U mě to bylo skoro půl na půl, přičemž převládá pocit nečekaného zážitku u kterého jsem neusnul. 60% (30.10.2009)

Suverenne najlepsi film reziserky Claire Denis /Cokolada 1988, Patecni vecer 2002/. Nadherne pomale tempo, starnuci otec venoval cas dcere, ta sa o otca aj postara , tak to mam rad, vazit si rodicov, do toho nadherne pomnale tempo, perfektne dialogy a klud pohoda nocneho Pariza. Ovsem, Pariz ma i nebezpecne stvrte ako Northern 18th and 19th district hlavne v noci, potom ulice okolo Marx Dormoy, Porte de la Chapelle, La Chapelle, Porte de Clignancourt, Porte de la Villette. Montmarte paradoxne je relativne v pohode, policia tam hliadkuje a plno turistov. Reziserka aspon trochu mohla spomenut aspon verbalne - tieto nebezpecne zony - to len ako doplnenie info : 90 % (18.08.2020)

Ano, je to snímek o dospívání, stárnutí, nadějích a ztrátách. Jeho netradičnost je koncipována v neobvyklém stylu vyprávění a to za použití velmi životního tématu a tou je životní stereotyp. Známe to zcela všichni a to bez vyjímky. V zaměstnání stejná práce se stejnými spolupracovníky, doma stejné činnosti se stejnými členy rodiny. Vše funguje jak má a vládne spokojenost. Ale co když je toto všechno někde náhle po mnoha letech nenávratně narušeno? Půjde to dále bez komplikací anebo se něco stane? Nic už nebude jako dřív a o to tu jde především. Vyrovnání se s osudem. Tento příběh je vyprávěn tak, jak to v životě skutečně chodí. Tedy žádné srdcervoucí dramatické výjevy. Tady se vše vyjadřuje pocity, pohledy a gesty. Tedy přesně tak, jak se člověk opravdu chová. A tady mohou být některé výjevy konfrontovány s divákem. Může to být i velmi osobní. Asi se to nezdá, ale skutečně takové situace potká spoustu lidí. Jak by jste se zachovali v takové situaci vy? Stejně? Jinak? Tento film velmi citlivě poukazuje na jednu životní problematiku bez skrupulí a nadsázek a velmi se to povedlo. Zanechá hluboký dojem a soucítění s hlavní postavou příběhu a jisté pochopení. Poselství tohoto výborného filmového počinu bylo naplněno. (24.11.2014)

Claire Denis nám předvádí běžný život dnešních (černých) Francouzů. Opírá se o přesvědčivé herce, byť z valné části debutanty, třeba filmově krásnou Mati Diop, i své tradiční spolupracovníky (kameramanka Agnès Godard a anglická skupina Tindersticks zodpovědná za hudbu). Snad jen povinná úlitba koproducentům ve formě výletu do Lübecku mi přišla zbytečná, ale aspoň jde o filmově docela neokoukané místo. (05.10.2014)