Réžia:
E. F. BurianKamera:
Jan RothHudba:
E. F. BurianHrajú:
Jiřina Stránská, Rudolf Hrušínský, Lola Skrbková, Zdeněk Podlipný, Jarmila Bechyňová, Pavla Machníková, Zdeňka PodlipnáObsahy(1)
Adaptace novely Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936). Věře je jedenáct let a po smrti rodičů žije se svou babičkou. Ta jí naprosto nerozumí, nepoznává v ní svého milovaného syna a má hrůzu z genů své snachy, která byla "jen" prodavačka. Věra raději utíká do svého vlastního světa, kde neslyší babiččiny nářky, přemýšlí nad dobrem a zlem a její míče se stávají španělskými šlechtici. Do její "oblasti" také jednoho dne vtrhne mladý poeta Jaroslav. Touha naučit se španělsky však Věru přivede k panu Lábovi, pedofilní fosílii ze Suché ulice.... (Ony)
(viac)Recenzie (20)
Věrka a její přerod v ženu, alespoň po stránce duševní, je protkán krásnými záběry v exteriéru, slušnou režií, roztomilým romantickým příběhem nevinného mládí, ale také silnou hereckou naivitou, jež se chvílemi nevyhýbá ani mladému Rudlovi. I tak mě tento počin láká na další dva snímky skladatele E. F. Buriana, neb jeho pojetí filmu z těchto let je vskutku osobitější, možná odvážnější, jak např. dokazuje scéna Věra a dychtivý pan Láb. ()
Sirotek Věra neurčitého věku, tak mezi 11 - 17 lety, na přesném věku nezáleží, přestože každý rok v tomto věku má nesmírnou váhu, by už nejspíš byla zapomenuta, stejně tak jako mnozí předváleční literáti, nebýt E.F. Buriana, jehož divadelní, hudební a režisérskou péčí, vzniklo drama a scénář, použitelný pro jeho i další filmové inscenace. Příběh emancipované "slečinky", která vzbuzuje nejen touhu, ale i úctu, u starých i mladých, by se mohl zařadit do literárního kodexu feministického hnutí. Tato Věra, nebo (jak si říká) El-víra, nebude čekat, až si její nápadník udělá průmyslovku a skončí vojnu; v té době bude sama buď na studiích nebo bude pracovat jako aktivistka ženského hnutí. Každopádně těžko, těžko byste hledali kluka v tomto věku, který by se myšlení mladé Věry Lukešové byť jen přiblížil. ()
Je vidět, že EFB má látku nastudovanou a přesně ví, kde přitlačit na pilu. Atmosféra je mnohdy opravdu mrazivá. Na druhou stranu je vidět vžitá divadelnost a ta je na škodu. Kamera je statická, scény stále stejné (i exteriéry) a navrch otravné prolínačky nasekané skoro do každého střihu. Fascinující je zachycení dobového chování (nebo jeho přenesení z knižní předlohy) a také téma, které je přeci jen na prvorepublikovou tvorbu značně nezvyklé. Rozhodně stojí za shlédnutí. ()
Ve své době znamenal tento film zajímavý experiment. Avantgardní umělec E. F. Burian se rozhodl na počátku války natočit snímek, který programově plul proti proudu tehdejší filmové vlny, zaměřené spíše na veseloherní a romantickou produkci. Burian se tímto dílem pokusil o vytvoření filmové básně, o poetický film, v té době neznámý a proto i riskantní. Vycházel z inscenace uváděné v jeho vlastním divadle a z původní předlohy, kterou byla novela dnes již pozapomenuté spisovatelky Boženy Benešové. Ta zde na malém prostoru zachytila složité vztahy romantického mládí, střetávajícího se s dvojí neromantickou životní realitou. Tedy něco, co je v podstatě nefilmové. Burian tuto domněnku svým režijním postupem jen potvrdil. Ponechal umělecký důraz na slovu a herecké výkony nepřizpůsobil požadavkům filmové řeči, navíc zde vystupovali herci, kteří neměli téměř žádné zkušenosti s filmovou kamerou. To vše se odráží ve výkonu mladé Jiřiny Stránské, která však navzdory tomu dokázala dát hlavní hrdince nejen romantické zasnění dospívajícího děvčete, ale i onen půvabný neklid citlivého srdce, do něhož se vkrádají první milostné city. O něco přirozenější byl rovněž mladý Rudolf Hrušínský, který měl možnost se konečně výrazně prosadit, protože do té doby vystupoval jen v nevinných studentských veselohrách a kýčovitých obrázcích o sirotkovi Líze. Věra Lukášová je spíše divadelním filmem. Divadelním v projevu a stavbě, filmovým v obrazech a detailech. Rozhodně je to však výjimečný film, který zůstal jediným dokumentárním zdrojem vypovídajícím o nedoceněném talentu velkého českého umělce Emila Františka Buriana. ()
Příběh dospívající dívenky za první republiky plné romantických snů, které však samotný život ukáže, že realita a sen jsou zcela dvě odlišné věci. Dospívání a nacházení svého místa ve společnosti bylo vždy vděčným tématem, hlavně co se týče psychologie osobnosti. Obzvlášť u dívky, která přes svou romantičnost musí dostát odvahy se životu postavit čelem i to za cenu vlastního odříkání a duševní bolesti. Jiřina Stránská se s rolí poprala na svou dobu adekvátně. Rudolf Hrušínský coby přihrávač v charakterním vývoji sice místy krapet budí rozpaky, ale to je asi vlivem spíše divadelního scénáře a viditelně studiovými kulisy. Přesvědčivost a hloubka příběhu se smyslem pro detail plně imponuje k adekvátnímu filmovému zážitku. Snímek sice vlivem zpracování dle možností své doby už vypadá zastarale, ale na druhou stranu, takto už to bohužel nikdo nezopakuje. ()
Reklama