Prežiť svoj život

Grafická podoba filmu zcela bez výhrad. I když Švankmajer pracuje jen s jedním nápadem a nekombinuje jich víc (jako třeba Gondry), film svojí podobou baví a táhne celou dobu. Hlavně zpočátku filmu je radost jenom koukat na vizuální a snové obrazy, které se spojují do vtípků na psychnoanalýzu, mnohovýznamnových symbolů nebo do prostých vizuálních gagů. Každopádně po první půl hodině, když se divák ve filmu rozkouká, přichází nuda způsobená nedostatkem dějovosti. Příběh stojí na místě, nikam nespěje, a na závěr spíše přestane, než že by zcela skončil. Je to sice srovnávání nesrovnatelného, ale právě tahle absence příběhu ubírá Přežít svůj život body, které nasbírala třeba Nauka o snech. (30.06.2011)

Po Spiklencích moje teprve druhá zkušenost s celovečerními snímky pana Švankmajera. Nebudu řešit jak moc je film psychoanalyticky přesný nebo jestli je dostatečně hluboký či co .. Každopádně mě svou atmosférou pohltil a zanechal ve mně příjemný snový pocit i při návratu z kina domů .. až jsem chvílemi čekal, kdy někomu v tramvaji naskočí slepičí hlava. Řekl bych, že i mému nevědomí se to líbilo.. ale kdo ví. (10.12.2010)

"Psychoanalyticka komedie". Tohle jsem jeste nevidel. Fotografie hercu, ktere Svankmajer animuje.Uvidite chodici domy, detskeho medvidka s obrim penisem, mile tvare na bankovkach, pohovku uprostred ulice nebo kosti v kocarku. Urednik pendluje mezu prisnou manzelkou doma a nudou kancelare a unika do sneni. Vysvetleji snu hleda u psychoanaliticky, u niz na sebe utoci Freud s Jungem. Je zde nadsazka a vytvarno vzbuzuje pocit neskutecna. Hrdinova manzelka se za nim vyda za tajemstvim jeho snu. (14.01.2024)

Švankmajerův humor je prostě jedinečnej a těží především z nezvyklejch vizuálních prostředků a znaků, který dává do souvislostí neortodoxním způsobem. Přesto je na filmu něco hrozně normálního. A tím je oidipovský příběh. To, že je rozpůlen do dvou realit( sen tak jistým způsobem ospravedlňuje přítomnost několika bizardností-když se pak i ty dostanou do skutečné reality, syntéza obou světů je dokonána), je pouze klasickým "Švankmajerovstvím". Využití psychoanalýzy je poslední tečkou. Přesto, že se ve filmu využívá k vysvětlení Evženových snů, tak stejně pořád cítíme, jak moc je přitažená za vlasy a že se individuální prožitky na nějakou strukturu sice našroubovat daj, ale nikdy nebudou sedět přesně. MFF (07.07.2011)

Jan Švankmajer a jeho tvůrčí "senilita" se ubírá správným směrem, jejíž genialní originalitu a přínos světové kinematografii si leckdo ještě neuvědomuje. Prokletý ostrov na Žižkově nabízí strhující podívanou, citlivou, chytrou a vnímavou,hořkou a zároveň sladkou, hodná mistrům svého řemesla. Chválu tak trochu pěji i na veřejnoprávní televizi, která produkuje tam kde má. Asi nejlepší český film za poslední dva, tři roky... (09.11.2010)