Kdo chce zabít Nancy?

Emočně a psychicky labilní Nancy, trpící sebeubližováním, poznamenaná z dětství zneužíváním od svého strýce vede vyprázdněný život, způsobený netečností jejího manžela Alberta, který žije pouze golfem. Chce tomu učinit přítrž a po netu si najde Louise, vyšinutého týpka se kterým se dohodne, že s ní Louis skoncuje a přivede ji tak do konečného vysvobození od celoživotní prázdnoty a samoty. Docela hodně silné téma, které je v tomto psychologickém dramatu (nebo možná psychothrilleru, whatever) i velice silně zpracováno mimořádně naléhavou fomou. Film má dvě neskutečně silné stránky, a to je naprosto úžasný herecký výkon Marii Bello a dokonalá kamera, spolu s celou vizuální stránkou. To co tady Maria Bello předvedla je mazec, opravdu mi místy přišlo že se snad s rolí zlomené Nancy v ledasčem identifikuje. Kamera a celé zpracování na diváka svojí naléhavostí vyvíjejí mimořádný tlak, vedený trochu podobně jako tomu bylo v Requiem za sen. Kamera ve velkém množství záběrů sleduje děj odkudsi z úkrytu, z vedlejší místnosti, vykukuje schovaná za postelí a diváka tak přímo přivádí do děje a vytváří dojem jeho zúčastněné nezúčastněnosti, kdy všemu co se zde děje přihlíží, ale sám se bojí ze svého úkrytu vystoupit kvůli tomu co vidí. Nechtěl vidět to, k čemu došlo, protože má obavu že nahlédl do něčeho co se děje ve spoustě domácností a ložnic, ale navenek to zůstává klidně i po dlouhý čas skryto. Ale sleduje dál. Na plný počet bodů to ale s tímhle filmem nevidím, protože přece jen mi ve druhé části přišlo až trochu zbytečné přinášet do děje ještě zpětnou konfrontaci s Albertem poté, co jej Nancy opustila, což už zase vytváří další dějovou linii. Ale budiž, toť můj názor, určitě to může spousta dalších vidět jinak. Nejsilnější je film právě ve scénách sledování zvrácených společných chvil Nancy a Louise, tady to místy fakt hraničí s nezapomenutelností (jen třeba krátce po prvním setkání u Louise v bytě u počítače, kdy se Nancy opře o stůl o řekne "Grab my ass" a celá následující scéna, nebo některé rozhovory - "Můžu mít speciální přání?" - "Záleží jaká zvrácenost to bude" - "Políbíš mne?") a je možná škoda že téhle linii nebyl věnován ještě větší prostor na úkor jiných. Každopádně silný filmový zážitek, velice smutný a osamělý, nedodávající téměř žádnou naději, s tím se divák už potom musí poprat sám. 8/10 (28.03.2011)

"Downloanding Nancy" aneb důvod, proč nemám ráda současné americké filmy, které si snažně hrají na umění, ale nejsou ani zajímavé. Milý Johane Rencku, není to vůbec jednoduché! Ono nestačí vzít pohlednou a schopnou herečku, počkat, až bude mít solidní odrost, obléct ji jako outsiderku a nechat ji šmatlat. Přidat jednoho velmi nudného Američana, vykřesat z něj nečekaný herecký výkon a jednoho velmi zajímavého Brita a tomu pro změnu nedat šanci hrát. Zapomněl jsi na dramaturga, celé jsi to zabalil tak, že ačkoliv se příběh stal a další podobné se někde jistě dějí, mě přesvědčíš jen stěží. Po španělských "Něžnostech", rakouských "Antares" a thajské vysoce umělecké nudě "Sud sanaeha" si začínám myslet, že jsem masochistka já. Není možné, abych se během pár dnů nechala trápit tolika vykonstruovanými nebo vyprázdněnými vztahovými pseudodramaty. Tak mne někdo zatraceně šokujte! (03.08.2010)

Co mám napsat o filmu beze slov? Co zde mám pochválit, když byla má křehká duše roztříštěna kladivem Marii Belly? Co by tu pomohlo, když je většina lidí omezena jen na svůj uzounký životní pohled? Když byste potkali postavu z tohoto filmu, co byste udělali? A mohli byste vůbec něco udělat? Otočili byste se zády (a pak se mohli podívat do své tváře v zrcadle)? Nebo byste podali pomocnou ruku... Mrzí mě tento svět. A mrzí mě, že s tím nikdo nic nedělá. 5* (01.03.2010)

Syrově natočené drama, které celkem umě vykresluje ženu postiženou patologickou psychopatologií provázenou chronickým sebepoškozováním. Ženu, jež svým destruktivním jednáním nepřivedla na pekelnou cestu jen sebe samu, ale i svého podobně narušeného manžela, který sice netouží po smrti, ale jediný smysl svého života spatřuje v hraní golfu na simulátoru a potencionální debaty o založení rodiny (bože chraň společnost, ať podobní psychopaté-myšleno na oba mají děti) končí u smaženého křupavého kuřete. Herecky velmi sugestivní a mrazivé. Emocionálně ovšem místy příliš laciné: "Nevíš, co máš, dokud to neztratíš." a příliš okatě hrající na city. Po mé bohaté osobní a pracovní zkušenosti si podobně postižení lidé, bez jakékoliv snahy na sobě cokoliv změnit a odmítající pomoc druhých a ještě terorizujíc své okolí, si lítost nezaslouží: "Kdo chce kam, pomožme mu tam.". Smutné či depresivní, jak se zde dočítám, ani náhodou. Jako sonda do temné duše psychopata (kritické dětství na tom nic nemění) působivé. Lepší tři i zásluhou výborné kamery. (06.10.2012)

Mám rád když ve mě film vyvolá nějaké pocity ať jsou jakékoli (strach, smích, hnus, klid, nasranost, vzrušení, pohodu . . . ) a tento duševně špinavý film ve mě zanechal tučnej pocit osobní nervozity. Psychicky labilní ženština řešící existenční problémy v dobře vyhrocené psychárně typu Naboer nebo El Maquinista. Není to na plný počet, ale i tak velmi dobré. (13.01.2011)