Noc

Proslavená Antonioniho tetralogie citů s Monicou Vitti je jedna velká nafouknutá bublina o bloumání od ničeho k ničemu. O inscenování situací zdánlivě všechních a přesto banálních. Zde máme například Milán a příběh několika hodin, ve kterém se seznámíme s manželskou dvojicí, kterou definuje snad jen záliba v lepších šatech a zejména u Jeanne Moreau můžeme sledovat potřebu převlékání při každé změně nálady. Pokud toto člověku stačí ke štěstí, tak prosím. Marcello více než kdy jindy hraje jen jakousi siluetu člověka ve fraku, Bernhard Wicki má příliš málo prostoru na cokoli hlubšího a Monica? Ta je zde jen proto, aby manželům odsouhlasila, že ji za jedinou noc skutečně rozebrali. Estetizovaná až nafintěná nuda povýšená na umění. (15.06.2017)

Nevím, ale zas tak depresivní mi Noc nepřijde. Antonioni se zabejvá kritikou lidských vztahů, ale je cítit, že je to člověk s pochopením a vcítěním, a jaksi přes tu kritiku naznačuje řešení. Ano, Mastroianniho postava je docela bezcharakterní, ale postava Moreau je velmi silná žena, zoufalá z nenaplněnosti vztahu, o kterej jí pořád jde, i když ke konci tvrdí opak. A to, myslím, chce Antonioni naznačit, že té lásky je prostě třeba, koneckonců i Mastroianni ji všude vyhledává, "pouze" jí nedává tam, kde by měl. Co se týče kritiky společnosti, ta je mnohem tvrdší, prázdnota a povrchnost z ní jen čiší. Film má silně existencialistickou atmosféru a jinak v kompozici záběrů, kameře, výtvarným pojetí je strhující. (07.09.2006)

Jednodenní sladký život a podivná manželská krize. Noc disponuje velmi zvláštní atmosférou, kterou trefně doplňuje jímavá jazzová hudba, dalo by se říct, že zde Antonioni dodržuje i jednotu místa, času a děje. Všimněte si precizní kompozice, každý záběr je pečlivě promyšlený a vystavěný, ukázková kamera! (17.06.2006)

Filmová sonda do prázdnoty. V daném případě aristokratického druhu. Řekl bych, že šedesátá léta si libovala v podobných sondách - nešlo o příběh, ale o postižení místa, společenské skupiny, lidských typů. Film si tím projít musel, a tahle "vlna" jej vývojově posunula o něco dál. --- Reakce, tedy divácká recepce, podle mne hodně závisí od toho, do jaké míry jsou zobrazené a pitvané jevy divákovi blízké. Pokud jde o mě, je mi téma vyhoření cizí. Opustil jsem v životě leccos, ale vždycky vlastně proto, že se objevilo něco, co mě ovládlo a zaujalo namísto toho dosavadního. Což je povýtce osobnostní dar. Nepopírám však, že vyhoření má svoje společenské konotace. Já když jsem opouštěl, překračoval jsem normu společenské konformity. Kdybych se jí nechal ovládnout, dost možná bych jako bezradný a prázdný intelektuál skončil taky. --- Tedy, relativně nízké hodnocení odráží můj ryze osobní vztah k zobrazovanému jevu. Uměleckou úroveň filmu nikterak nepopírám a chápu. (22.08.2015)

Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistky Lídie Pontanovej v podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľa Giovanniho Pontanoa v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobe Sladkého života, ktorý mal s danou Nocou i niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že daný Autor iba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený. • Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasej Valentíny v podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky? • Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstva Bompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu. (16.02.2024)