99 franků

Myslím, že druhý koniec tohto filmu mnohé vypovedá o človeku ktorému sa páčil (teda skôr o jeho ovplyvnitelnosti reklamou, tento druhý koniec považujem za chytrý ťah). Je to totižto cudzí, nechutný a gýčový prvok do filmu nezapadajúci ako samotná reklama do vysielania. Inak je to Kounen ako ho poznám z jeho filmu doberman. Za každú cenu kool, vizuálne výborný, napechovaný všelijakými zaujímavými nápadmi ktoré nevie ukočírovať tak aby to vytváralo jednotný dojem. Povedal by som že Kounen nie je príliš dobrý režisér. Má zaujímavý prístup k vizuálu a kopec viac či menej dobrých nápadov, plus špecifický humor, ale nevie film zrežírovať v celok s fungujúcim a koherentným štýlom nepôsobiacim samoúčelne. Aj tak som sa však bavil a to celkom dobre. Určite lepšie ako Doberman. PS: Narážky na In the mood for love boli príšerné a nefungujúce, ak sa teda režisér o ne vôbec snažil a nebolo to len náhodné použitie rovnakého motívu (čo z podobnosti usporiadania mizanscény s IMTFL v jednej scéne pochybujem). (01.02.2010)

Jan Kounen vizuálne experimentuje, pohráva sa s formou filmu a snaží sa predstaviť dynamickú snímku zo zákulisia reklamného biznisu. Pojem „snaží“ je v tom prípade úplne na mieste, vo filme je mnohokrát toľko energie až pôsobí únavne a samotné prostredie, v ktorom sa odohráva, je pre bežného konzumenta, ktorý sa o svet reklamy nezaujíma bližšie, vzdialené a málo atraktívne. Je to svet, v ktorom dominujú peniaze a jeho cynickí hrdinovia žijú svoje príbehy v maximálnom tempe, za doprovodu sexuálneho harašenia a drogových eskapád. Film ma iritoval na nervy lezúcim obsadením, hlavne hlavný hrdina, Jean Dujardin, je síce obstojný herec, no v tomto počine taktiež neuveriteľne otravný chlap, ktorý ničí akékoľvek Kounenove hrátky so štýlom či formou. Záverečné vyústenie, alebo ak chcete, alternatívne závery, sú primárne v druhom prípade veľmi hravo a originálne vymyslené, no negatívne dojmy z predchádzajúcich minút sa im už odčiniť nepodarí. (05.01.2010)

Další příjemné překvapení a body k dobru pro evropský film, který začínám preferovat před hollywoodskou továrnou snů, která by se měla spíše přejmenovat na továrnu na pokračování, rebooty, prequely a sequely. Originality v ní totiž najdete asi tolik, co jehel v kupce sena. Ale zpátky k 99 frankům. Film je adaptací stejnojmenné knihy francouzského spisovatele a hned první scéna nám prozradí, jak to celé dopadne, když hlavní hrdina skočí ze střechy budovy, ve které pracuje. Tento přístup není ničím novým, takových filmů existuje spousta. Nejprve nám ukážou smrt hlavního hrdiny a my pak celý film sledujeme události, které ho k tomu dovedly. A příběh v 99 francích je radost sledovat. Hlavní hrdina, sympatický zaměstnanec reklamní agentury v podání Jeana Dujardina (až na CSFD jsem zjistil, proč je mi povědomý, nejen že se podobá Macháčkovy, ale hrál přece v The Artist :)), si žije na vysoké noze. Večírky, ženy, drogy, alkohol, drahá auta a v práci celkem flákárna. Život mu změní románek s kolegyní a následný rozvod v momentě kdy zjistí, že je těhotná. Od té doby se jeho život vleče pomalu a nemá smysl. Po bitce na párty, kde téměř přijde o život, je Dujardin nucen odejít na kliniku, kde se vyléčí z drogové závislosti. Nastartuje tak novou epizodu svého života. Drogy jsou minulostí a v práci se daří. Na natáčení reklamního spotu v Miami ale znovu okusí drogy a při šílené jízdě autem zabije několik lidí. A jakmile si pro něj doma ve Francii přijde policie, spáchá sebevraždu. I když natočen v roce 2007, je film aktuálnější v dnešní době, kdy jsou lidé masírování reklamou na každém rohu, časopisy ukazují dokonalé postavy žen a mužů a Photoshop umí upravit jakoukoliv fotku k nepoznání. Bavil mě režisér, který si vyloženě hrál s divákem. Herci často mluví do kamery, tedy přímo k divákovy, kamerové nájezdy a kontinuální záběry dodávají na atmosféře a celkově je film pojat umělecky, kdy občas září barvami a přechází do kreslené podoby. (07.09.2014)

Až na tu nesnesitelnou závěrečnou čtvrthodinu (Poslední pokušení Octava) příjemné překvapení. Kounen naštěstí po většinu filmu netlačí moc na pilu, a tak jsou obrazově opulentní drogové tripy hlavního hrdiny prokládány relativně civilním pojetím (večeře s testem těhotenství se opravdu povedla) práce v reklamce (TGV průměrnosti přijelo na čas). Scénář je sice prvoplánový až běda, ale Dujardin svým herectvím táhne celý film dopředu. Jeho Octave je životná postava i v Kounenově vizuálním běsnění. (31.03.2012)

Chcete luxusní bejvák, luxusní plat, luxusní roštěnky, či tunu koksu? Žádný problém, jste-li alespoň trochu kreativní, švihejte do reklamní agentury, která vám tohle všechno dá a k tomu vám ještě přibalí jistotu, že se z toho všeho koksu a věčně nespokojených šéfů zblázníte. Jako tady Octave, od začátku nesympatickej vším pohrdač, kterej čím víc divákům podbízel své halucinace, tím víc mě nudilo mu to žrát. I ten první konec přišel pozdě, natož ty další a další alternativní, které ho následovaly. Ačkoli ten o vypuštěné reklamě alá "rozhodně nemůžeme tvrdit, že byste krmili zákazníky kecama" se opravdu vyvedl. Plusové body tedy udílím za ten ending, za další průjezd reklamní branží (z něhož si člověk vytvoří lepší obrázek, než u Po čem ženy touží) a za ten Zimmerův song v závěrečných titulkách. Ten už ale zazněl i v Pan Nikdo, nebo v Tenké červené linii a to jsou rozhodně o dost lepší kousky. (01.12.2011)