Walk Don't Run

Příjemná komedie staré školy, kde hraje legenda Cary Grant ve své poslední filmové roli sympatického dohazovače jednoho amerického olympionika Steva, kterého si oblíbil (ba přímo se v něm viděl) a jedné pořádkumilovné dívky, u níž pobývá (přes její počáteční odpor) během své obchodní cesty, kdy kvůli právě probíhající tokijské olympiádě (1964) je ve městě nedostatek volných pokojů. Filmu jsem dělal české titulky (na titulky.com), a tak si ho užil i trochu detailněji. A musím konstatovat, že je to taková milá, nenáročná a klasická oddechovka, prozářená charizmatem Caryho Granta, který působí velice svěže, jakoby si vše skvěle užíval a vše ho bavilo. Jeho průpovídky jsou podané s noblesou zkušeného harcovníka, který tentokrát dává dohromady ty mladé. Vše probíhá ve skvělém prostředí Tokia s jeho úžasně jinými obyvateli, což je také plus. Najdou se tu klasické klišé a postavy typu nepříjemného až nesnesitelného úředníka alias snoubence ústřední dívky či hloupého ruského agenta, ale i spousta detailů a replik, které jsem si užil. Ať už se jednalo o úžasně naplánovanou ranní rutinu, návštěvu v japonské rodině, olympijský běh či dvojici japonských capartů, kterým snad chyběl jen popcorn kinových diváků... Škoda, že Cary Grant tímto zakončil svoji filmovou kariéru, protože tady je ve formě a klidně mohl natočit další podobné oddechovky. (30.07.2011)

Cary Grant byl fešák, pravý gentleman a neskutečný elegán. Zřejmě si toho byl dobře vědom, proto přestal účinkovat ve filmech ve svých 62 letech. Měl v sobě evidentně dostatek soudnosti a chtěl, aby si jej diváci jako krasavce pamatovali. Vůbec se nedivím, že ve svých dřívějších filmech vyvolal spolusledovatelce průtrž mračen v nohavičkách. Osobně jsem měl co dělat, aby během sledování nebyla zpochybněna moje heterosexualita. Pokud se vám krví projíždí nějaké to promile, tak je tento film dobrou volbou. Příběh je zajímavý a nekomplikovaný. Dlouho jsem žádnou podobnou starší průměrnou komedii neviděl, takže jsem tento film uvítal. V pozadí je zřejmě i nějaký politický kontext, neboť divák přeci jen nevidí často tančit černouška na ruskou národní hudbu, kterou hrají rákosníci. Taktéž mě snímek utvrdil v tom, že sportovní chůze je teploušský sport. Pokud budete někdy hledat něco intelektuálně nenáročného na zlepšení nálady a zároveň budete toužit vidět poslední film herecké legendy minulosti, tak poté je Walk Don't Run tou správnou volbou. (01.01.2017)

Zajimavy zaver kariery jednoho z nejzasadnejsich a nejsympatictejsich hercu zlate ery Hollywoodu - Caryho Granta. Exoticke prostredi Tokya v obdobi Olympiady. Cary uz zde nehraje klasickeho elegana do romantickeho tandemu (jako v 90% svych filmu), ale jakehosi side-kick strejdu s prosedivelym ucesem, ktery se kolem hlavniho paru jen mota a strili jednu hlasku za druhou. To byl zrejme rozhodujici moment, kdy si Grant rekl, ze je na case to zabalit. Nicmene rozhodne prijemne zakonceni. 6/10 (24.05.2011)

Poslední snímek, v němž hrál Cary Grant, je variací na Veselou tlačenici s Charlesem Coburnem z roku 1944 a lze jen litovat, že se jím hlavní protagonista (v roli britského aristokrata a průmyslníka) s filmem rozloučil, protože snad v každém záběru doslova září a ústřední hrdinka, majitelka bytu, stejně jako její budoucí nápadník odehrávají své party v jeho stínu. Ani Grantovi slabší spoluhráči ale film nepotápějí, protože ten je vystavěn na zdařilém a zábavném scénáři, který zvlášť vtipně absorbuje japonský kolorit. Přesto bych přál tomuto mistrovi sebeironie nějakou jinou a pozdější příležitost k ukončení kariéry než tuto trochu zblázněnou komedii, a nemuselo by přitom jít o romantického milovníka – jak prokázal například v Hitchcockově geniálním thrilleru Na sever Severozápadní linkou nebo ve válečném filmu Dalmera Davese Směr Tokyo, dokázal věrohodně zvládnout i typově jiné postavy. (27.11.2021)

Reziser Charles Walters /The Barkleys of Broadway/ natocil celkom dobru spolocensku konzervacku, kde Cary Grant uz hra vo svojom poslednom filme. Okrem Granta /Charade, Philadelphia Story/ tu hrala j vyborna Samantha Eggar a Jim Hutton /Zelene barety 1968/. Kulisy Tokia su opravdu len kulisy, a hoci sa US styl humoru Europe hodne vzdaluje, tentokrat ide aspon o priemernu komediu. Neoslovilo ma suzitie dvoch chlapov, ne, ne : 55 % (02.02.2016)