Hačikó: Príbeh psa

Pokud bychom měli napsat ódu na psí oddanost, stačilo by převyprávět Hachikův příběh. Američtí tvůrci ho natočili s citem, uvolněně a bez zbytečných komplikací. Dokonce i závěrečná tečka si vystačila s jednoduchou rekapitulací, trochu nadbytečný je pouze rámeček s vyprávějícím klukem. Hachiko: A Dog's Story je zkrátka film sice malý a nenáročný, ale stejně ryzí, bezelstný a opravdový jako vztah psa a jeho pána. (07.06.2010)

Veľmi pekný príbeh o láske k zvieraťu. Zvieratá na rozdiel od ľudí nekalkulujú, a takúto lásku desaťnásobne vrátia a sú pritom oddanejší a vernejší ako mnohí z nás. Možno to trošku hralo na city diváka, ale fungovalo to, emotívna stránka snímku už veľmi skoro vystrelila skoro na vrchol a tam sa už udržala. Film plný nezištnej lásky, ktorý za pozretie určite stojí. 85/100 (09.01.2017)

Osmička ani zaboha nechcela aportovať a tak profesor Wilson navštívil svojho japonského priateľa Katana Wakizašiho , aby mu o Akite niečo povedal. On mu povedal, že modrá krv neaporuje a kedˇ tak, tak to musí byť veľmi špeciálna udalosť. Jedného dňa sa však profesor nevrátil a Osmička si uvedomil, že prejebal aportík a tak chodil čakať na stanicu dlhých desať rokov každý deň. Takže záver: tu neplatí staré známe " Kto si počká, ten sa dočká. " (20.11.2010)

Inu, Akita Inu, aneb Lasse se vrací.. Mé cynické Já napadalo, jak tenká je hranice mezi věrností a nechápavostí, či že pátrání po zaběhnutém Hačim se od jistého dějového zlomu zúží asi na metr čtvereční prohledávané plochy. To druhé, samojedí Já, přemýšlelo o dojemné oddanosti až za hrob a němých pohledech, co vydají za tisíce slov.. Je jasné, že spousta hodnocení se bude odvíjet od vztahu diváka ke psům, tzn., že city přemůžou rozum a na tom není nic špatného. Jinými slovy, kdo bude na konci řvát jako stará bába, stydět se nemusí, neboť v tom rozhodně nejede sám. Mou tvář však slzy nezkrápěly, neboť jsem zavalen úpěl pod tklivým klavírem a hlavně mi Hallström nenabídl výraznější vklad veselosti do jinak zbytečně trudného příběhu. Vždyť život není jen černobílý, ne? (01.07.2013)

Nic nepomohlo, že režíroval Švéd, stejně spáchal podbízivou sentimentální věc. Američané opět prokázali, že se nedokážou vymanit ze svých tupých stereotypů a musí točit jen podle zaběhaných šablonek. Přes krátkou stopáž strašně nudný a steriiní film. USA opět dokázali, že jsou zemí netušených možností. Kdo mohl tušit, že takový námět dokážou takhle zprasit? (10.12.2011)