Dvaja na ceste

Na pozadí mnoha společných cest autem je vykreslena společná cesta životem úspěšného architekta (Albert Finney) a jeho krásné ženy (Audrey Hepburn). Přes všechny krize, kterými procházejí je postupně odhalována nejdůležitější skutečnost. Manželství drží pohromadě to nejdůležitější - láska. Velmi dobře natočené "road movie" zobrazované v různých časových rovinách, které se vzájemně mistrovsky prolínají. (20.03.2003)

A mně to nebavilo. Střídání časových rovin, postupné skládání střípků - a vlastně čeho? Tuctového příběhu dvou, co neměli nic, a pak měli moc práce a málo času. Je to zbytečně dlouhé, většina scén se odehrává v autě a konverzace připomínají divadelní hru. Chybí tomu nějaký nadhled, humor (kromě běžných životních trapasů), a vlastně jsem pořád čekal, jestli se objeví nějaká větší zápletka, která by se trochu vymykala všem těm běžným a tuctovým problémům, jaké lidé ve vztazích mají. Jako bych se díval na home videa páru, který neznám, a která mi časem přijdou nudná a otřepaná. (07.01.2023)

Tuto spíše dramatickou road movie jsem stále odkládala, dobře si vědoma toho, že to bude bolet, a taky že jo. Ne že bych si dělala nějaké iluze o manželství, ale oba hlavní představitelé tu nádhernou chladnost, nevraživost a odcizenost zahráli tak dobře, že mě popadla deprese. A z té deprese mi ještě vosk ze svíčky vytekl na postel a já teď zaboha nevím, jak/jestli to půjde dolů.. prostě dráma, ale vraťme se k filmu. Líbí se mi příznačný název, život jako cesta, dva lidi, kteří ví, že k sobě patří, ale musí si stavět do cesty různé překážky a... úžasně propletené dějové linky minulosti a přítomnosti. To poslední bych vyzdvihla asi nejvíc, neustálé střídání děje, jak manželé rekapitulují svůj život, hledají místo, od kterého to šlo do háje.. a přitom cítí, že nikoho lepšího k sobě nenajdou. Protože stejně tak, jako neexistuje bod "a žili spolu šťastně až do smrti..", neexistuje ani bod "a tady už to bude jen zlé a horší.." Tak to vidím já a Mancini to dopoví ;-). (12.01.2014)

Z počátku jsem byla ,,pitomá" z rychlého a poměrně častého přeskakování časových rovin. Když jsem se s tím srovnala, začal mě děj a námět bavit. Finneye bych za ty kecy občas praštila do kebule, zpočátku nesympatický sebestředný otrava se mi ke konci moc líbil. Audrey Hepburn jako vždy kouzelná a svěží. A až se budete ptát, kdo jsou ti lidé co sedí u jednoho stolu a nemluví spolu? No přece MANŽELÉ. (11.11.2013)

Film to byl bezesporu zajímavý, bavilo mě, jak si tvůrci hráli se všemi časovými rovinami, jejichž prolínání bylo zvládnuté tak dokonale, až mě občas mátlo, ale ani tak jsem nebyl ušetřen negativních dojmů. U některých pasáží jsem se totiž musel velmi snažit, abych se na ně dokázal soustředit, protože jsem se začínal lehce nudit a mé myšlenky jevily snahu o to, aby se mohly volně potulovat. Pokud jde o obě hlavní postavy, působil na mě Mark občas tak trochu jako blb a Joannu hrála Audrey Hepburn, takže by mi byla sympatická, i kdyby na těch cestách vraždila a rozpitvávala malá koťátka. No, a kdyby se právě takovým způsobem postarala o malou Ruthie (a její vypatlané autory), byl bych štěstím bez sebe. / Poučení: Na vtazích je třeba neustále pracovat. (25.03.2023)