Obsahy(1)
Dokumentárny portrét recidivistu Reného, ktorého režisérka Helena Třeštíková sleduje s filmovou kamerou od doby, kedy mal sedemnásť rokov, na jeho ceste medzi jednotlivými väznicami a krátkymi pobytmi na slobode. Opúšťa ho o dvadsať rokov neskôr ako chorého človeka, ktorý sa však stále pohybuje na hrane zákona. Jeho premenu z chlapca na muža zaznamenáva Třeštíková na pozadí politických zmien, ktoré však na Reného nemajú priamy vplyv - po amnestii Václava Havla sa René, podobne ako mnohí ďalší prepustení, čoskoro vracia do väzenia. (STV)
(viac)Recenzie (216)
Což o to, životní outsider René Plášil a jeho marné pokusy zařadit se mezi lidskou společnost zůstává silně alarmujícím časosběrným dokumentem, jehož závažnost bychom neměli přehlížet ani v případě Reného pozérství (s přibývajícími pobyty ve vězení jsem míval pocit, že si to snad až užívá). Ale zároveň se domnívám, že Třeštíková mohla z tohoto pozoruhodného a jistě nelehkého příběhu vytěžit mnohem víc. Sledování je rozloženo v podstatě na délku téměř dvaceti let, které René strávil víceméně v nápravných zařízeních, tudíž se nabízela možnost podrobnějšího pozorování v častějších časovýh horizontech. A co říci k osobě Reného Plášila? Notorický zloděj a nepracant zůstane notorickým zlodějem a nepracantem. Čili za svůj zpackaný život si do jisté míry může sám (i když uznávám, že první trest byl nepřiměřeným úvodem). Úsměvnou hořkostí zůstává Reném vykradený byt samotné autorky a závěrečné odcizení digitální kamery. Co se v mládí naučíš . . . ()
Tento dokument, nieje nadčasový, pretože pevne verím, že príbehu Reného Plašila zďaleka nieje koniec... Hej, jeden z mála ľudí, ktorý má triezvy pohľad na svet, ktorý vie ako to vo svete chodí. Máte vlastnú filozofiu,,, zavrú vás pred svetom aby ochránili konzumnú spoločnosť.. To už je aká spravodlivosť. Človek má jednu šancu žiť ale vyzerá pre spoločnosť nebezpečný tak ho zavrú do lochu... Nehovorím, že tam René nebol spokojný... ale zrejme by si vedel predstaviť miesta, kde by bol spokojnejší.. Spoločnosť je to len sku*vená fráza, nikto z mojej vrstvy slová na ňu nenachádza... (pomohol som si jedným z textov Zvuku Ulice, aj keď hip-hop nanajvýš nenávidím).. ()
O rozdílech a jemných distinkcích mezi dokumentárním a hraným filmem bylo napsáno již mnohé: (i) Dokumentarista si vybírá svůj úhel pohledu, a pokud má talent, umění přijde až nádavkem; umělec si vybírá svůj výraz ze zdrojů svého vědomí a svědectví o skutečnosti přichází jaksi navíc. (ii) Dokument určuje a vymezuje sociální efekt; hraný film estetická měřítka. (iii) Dokument muže byt obviněn z odhalení nepříjemné pravdy nebo naopak z její falzifikace – za obojí mu hrozí zásah cenzury. Hraný film bývá obviňován zase z toho, že dává spatný příklad, že kazí mládež atd., zkratka z toho, že ohrožuje zavedené modely vládnoucí morálky. Dokumentární filmu jde o pravdu, hranému o morálku. Nejzásadnější odlišnost spočívá ovšem v tom, že aktéři dokumentu přerůstají médium, neboť na rozdíl od postav hraných filmů žijí i tehdy, není-li zapnutá kamera. Ovšemže - ale proč zachycovat pravdu a marnit čas dokumentem, ohrazovali se někteří. Oscar Wilde tvrdil, že o skutečném životě není třeba psát, protože ho tak jako tak každodenně prožíváme, a režisér Alfred Hitchock ještě později řekl: Nikdy nenatáčím kousky života, to bych točil dokumentární filmy. Ba, ba, pletli se do jednoho. A vskutku, to, co nás naplňuje úžasem nad dokumentem René, není fakt, že někdo takový existuje, ale že dotyčného můžeme eventuálně potkat a sdílet s ním tentýž prostor. ____ Ona profláknutá paralelní montáž „měnících se“ dějinných událostí a „neměnícího se“ notorika Reného nutně vybízí k obezřetnějšímu, jinačejšímu pohledu – to René se proti obecnému názoru mění a zažívá četná dobrodružství, kdežto společnost obestřená politickým divadlem veletočů stagnuje a hnije zevnitř, protože na rovinu: kolik lidí o sobě může tvrdit, že vedlo pozoruhodnější život než René Plášil? Andělé se radují a na nebesích prozpěvují Gloria in excelsis - ortodoxnějšího solitéra, jehož nesešrotovaly ani zhoubné disciplinární mechanismy, jak o nich mluví Michel Foucault v proslulém spisu Dohlížet a trestat, si snad představit ani nelze. Ať žije kontrakultura a lidé, kteří nemusejí manifestovat v levicových žurnálech, neboť samotný jejich život je manifestem. ()
"Konvence jsou na nic. I v literatuře. A morálka? Tu vynechávám, nechám jen syrovost, pravdu a trpkost. Pokrytci slovo morálka milují. Seru na ně, stejně jako oni na mě. Proč žádná část mýho zasranýho života nedopadla dobře? To neví nikdo. Ani Bůh. Bůh má volno a čte si porno. Jo, třeba to, co nafotila moje poslední holka". To jsou myšlenkové pochody nenapravitelného recidivisty Reného Plašila, který ani před kamerou nedokázal prezentovat náznak snahy stát se slušným člověkem. Autorce nelze upřít snahu a mozoly při práci na tomto dokumentu, ale dvacet let sledovat osudy zbytečného individua mi připadá jako energie vynaložená poněkud neúčelným směrem. ()
"Můžu si dát kafe, to je pravda. Ale já kafe nepiju." Když jsem si šla Běžce půjčit do knihovny, tak mi tam oznámili, že jim ho někdo ukradl... No nebyla by to pěkná tečka za film? No nebyla, co si budem povídat. Nicméně jsem kvůli tomu naštvaná, protože bych si to opravdu chtěla přečíst. Na papíře přece jenom člověk obrací svoje myšlenky jinak než na jazyku. A po tomhle dokumentu mám chuť se těma papírama chvíli zaobírat. Líbily se mi obsahové střety - filozofie x nekecat, ale žít to x nežít, ale kecat x kecat a žít x nežít a nekecat. Aneb já to říkám pořád, skoro za všechno můžou rodiče. ()
Galéria (7)
Fotka © Aerofilms
Zaujímavosti (2)
- Helena Třeštíková vyhrála v anketě nejlepší dokument roku 1.místo na předávání Evropských filmových cen 2008. (ulikman)
Reklama