Privilegium

Vůbec to není špatné, ale mohlo to být lepší. Vedené je to docela obstojně, několik scén je povedených ať už svým vyzněním, tak i tím jak vypadají. Celé je to opět natočené v tom Watkinsově typickém polodokumentárním stylu (byť se jedná o fikci, u každého z jeho filmů), ale tady jsem měl pocit, že z jeho tří filmů co jsem viděl zde funguje nejhůř a poutavý je jen v několika scénách, ale ne jako celek. Přichází to i s nejednou zajímavou myšlenkou (např. ohledně dělání modly ze zpěváků a možných zneužití z toho plynoucích, které si ten daný zpěvák ani neuvědomuje), ale taky dobrým námětem, který bych i docela rád viděl zpracovaný v současnosti. A stejně jako u zbytku Watkinsových filmů zde nechybí nějaké to rebelování proti vládě, zde dokonce i proti totalitnímu režimu, který se právě z hlavního hrdiny zpěváka Stevena (který sám je krapet jednoduchý, přesto ne úplně hloupý) snaží udělat "uvědomělého"... Jak píšu, je to dost zajímavé, ale zpracováním mě to tolik nevzalo, v určitých místech by stálo za to to víc rozvést do dalších vrstev a závěr mi přišel takový nijaký. Ale jinak se mi to docela líbilo, jenom The War Game a Punishment Park ve mě zanechaly o něco víc, ačkoli v určitých věcech se mi oproti Privilegiu líbily o něco míň... Silné 3* (03.10.2021)

Tohle žel nejsou filmy pro mne, což se odráží i v hodnocení, ale koneckonců, jde zde o subjektivní názor, ne objektivní recenzi do velkého časopisu. Nelbí se mi ten polohraný, polodokumentární styl, možná i proto, že se dnes tak hojně jeho používání rozrostlo, čímž se omlouvá nedostatek financí i invencí. Navíc mne ani ten příběh moc nevzal. Když už jsem nějak ten styl zkousl, přišlo mi, že jde vlastně o hodně plochou historku, formou Blesku nebo Marianne kritizující kult populárních hvězd a rádoby celebrit, sem tam si to dovolí kritiku vlády, ale vše spíše v obecné rovině, a celkově mne to nevzalo, protože se i podobný konec dal čekat vlastně hned od úvodu. Za mne celkově takové nijaké, stojící jen na formě. (26.12.2022)

Peter Watkins natočil fiktivní životopisný film o populárním zpěvákovi, který ve skutečnosti neexistoval, a snad i proto dokázal ve svém trefně vizionářském snímku bez cenzury a jakékoliv decentnosti či piety zobrazit obrácenou stránku gigantické slávy a popularity v takové míře, na jakou by si při zpracování příběhu o reálné osobnosti či proslavené kapele asi žádný tvůrce vzhledem k obecné úctě vůči legendám netroufl. S takřka dokumentárním stylem nás kamera zavádí do zákulisí produkce, manažmentu a celého průběhu jedné slavné hudební kariéry, provázené masovou hysterií, manipulací s publikem či stoupajícího kultu proslavené osobnosti, vyvolávající v řadách lidí prudkou vášeň, stejně jako nenávist a obráceně trpké následky v zpěvákově soukromí. Priviligium hodnotím jako nesmírně zajímavý a svým sdělením rovněž nadčasový umělecký počin. Zpracování včetně polodokumentárního stylu (pro pana režiséra nejspíš typického) mi tu sedlo a přikovalo po celou dobu. Příběh jistého Stevena Shortera nese v sobě místy nádech téměř absurdní a dokázal mě zaujmout atraktivním prostředím hudebního zákulisí i spoustou stylizovaných scén s výraznou symbolikou, stejně jako velmi zdařilou (a mimo tento film nejspíš taky neznámou) bigbítovou muzikou. K plnému počtu mi možná scházel silnější, víc uzemňující závěr, ale jinak mě evropská filmová 60. léta opět nezklamala! [85%] (17.01.2022)

Film natočen v paradokumentárním či zcizovacím stylu, je chladný a současně vyzývavý. Ale zůstal na půl cesty....Komentář: https://dennisschwartzreviews.com/privilege/ https://www.rogerebert.com/reviews/privilege-1967 (05.06.2020)

Úvodní spektákl: policie na pódiu mlátí, aby mohla v realitě chránit, ale koho?; simulovaná vzpoura a virtuální emancipace přijatá milodarem z napřažených rukou konzumního idolu: totéž gesto plní stejnou funkci, ať jako (marketingový) symbol rebelství volající po spoluúčasti, nebo jako znak lítosti a návratu k pokoře/ konformismu = Watkins ukazuje, že podstata a smysl neleží ani tak v obsahu, jako ve formě, kterou se lidé nechají vést (existencialismus a Moskevské divadlo jako forma pro reklamu na chodící jablka; rock&rollová skupina hraje teenagerům i Pánu; vztah pódium - hlediště, modla - divák slouží nacismu i pozdnímu kapitalismu atd.) /// Watkins zde, ač film natočil podle cizí předlohy, samozřejmě opět nezapřel svůj zcizovací dokumentaristický styl: ačkoliv film je v jádru "normální" fikcí, Watkinsova genialita se projeví v dokonale odcizujícím voice-overu v katarzní scéně - v momentě, kdy by běžné (konzumní) filmy oslavovali znovunalezenou subjektivitu a charakter hlavní postavy, Watkins ji ironicky a chladně překrývá vnějším neosobním konstatováním a tím zrelativizuje její snahu po vymanění se ze spárů veřejnosti, do níž se odcizil. /// Výtka filmu: Bylo nutné být místy tak explicitní, tak didaktický? (31.07.2016)