Tři opice

Turečtí Martin Huba s Vilmou Cibulkovou (bez předností v hrudní oblasti) v příběhu, ve kterém se kloubí snad všechna nejprovařenější artová témata. Od všeho hrst, ale pořádně vlastně nic. Jaké to bude předznamenal již úvodní táhlý sépiově zbarvený záběr na usínající postavu. Jak nechtěně výstižné. Tři opice nejsou zase až tak zlé. Jen mě na nich naprosto fascinuje, že skutečně někdo cítil potřebu natočit TAK strhaně utahanou záležitost. (08.07.2008)

Po prekvapivom zážitku pri filme Distant tohto istého režiséra som už dva dni pobehoval nervózne po Artfilme(AF), plný očakávaní. A to čakanie nezostalo neodmenené. Ceylan svojím citom pre tiché odhaľovanie pohnútok a myšlienok svojich charakterov, ktoré bolo tak fascinujúce v jeho filme o dvoch bratoch a klaustrofobickom mikrokozme ich napätých vzťahov, tu rozpráva príbeh 3 opičiek - ľudí, ktorý napriek vedomiu pravdy zostávajú dobrovoľne vo voliére sebaklamu. Príbeh, by sa kľudne mohol zaradiť medzi tie tuctové, tak ako to hrozí každému, ktorý nie je postavený na prekvapivosti, kŕčovitej fabulácii, či divokých predstavách scenáristu bez kontaktu s realitou. Tomu však Ceylan svojou bravúrnou prácou s hercami úspešne zamedzuje. Ich výkony sú umocnené voľbou polo detailov, niekedy až nepríjemného rámovania obrazu s časťami tvár snímaných z extrémnej blízkosti a občasných efektných prestihov na panoramatické zábery, ktoré práve svojou sporadickosťou použitia naberajú na prekvapivej sile. Zároveň ale táto technika odhaľuje na kosť potrebu kina s jeho zvukom ale hlavne obrazom, kde až naozaj vynikne pestrosť a veľkoleposť obyčajných vecí ako ľudská pokožka či vrásky. Tu už kritizovaný zvolený filter vynikajúco podfarboval temnosť príbehu a dodával každej emócii na tvárach hercov na sile. Určite jeden z najlepších filmov AF 2008. (06.07.2008)

Krásně hladce zrežírované, perfektně rozfázované. Výtečná kamera. Na Ceylanův styl je potřeba si nějakou dobu zvykat, ale když se na tu vlnu naladíte, tak je potěšením sledovat tu návaznost záběrů, práci s herci a umění zachytit zvláštní a unikátní okamžiky. Teď už možná budu schopen zpětně plně docenit Tenkrát v Anatolii, kde jsem režisérův styl teprve pomalu poznával. Jak je vidět podle hodnocení, není to určitě pro každého, ale já mám pomalé, hladce plynoucí a dialogově sporé filmy rád. (22.12.2012)

Vidíme, slyšíme, mluvíme, ale mnohdy raději nevidíme, neslyšíme a mlčíme. Z hlediska scénáristického nenabízejí Tři opice nic ukrutně originálního. Být příliš přísný, označím je prostě za další příběh o zločinu, trestu a hledání odpuštění. Brát jej coby příběh symbolický, nikoliv realistický, dá se říct, že podobnou situaci musí párkrát do života řešit každý a minimálně každý druhý se snaží být stejně vypočítavý jako hrdinové tohoto filmu. Filmu vizuálně zachmuřeného, přesto nádherného. I díky tomu, že jsem seděl velmi blízko plátna, jsem každý pečlivě komponovaný záběr mohl studovat jako obraz v galerii. Což mne, přiznávám, často bavilo více nežli samotný příběh. Možno šlo o tvůrčí záměr, aby pořád bylo na co koukat, co nového objevovat. V žádném případě si nemyslím, že jde o film nudný, pouze si žádá, aby k němu bylo přistupováno trošku jinak. Zvídavěji. 80% (07.07.2008)

Bifurkace je bod ve vývoji příběhu (či systému), z nějž lze uvažovat určitý počet konkrétních, předem nijak nerozhodnutelných, rovnocenných možností, kudy se bude vyvíjet dál. A tenhle film je ryzí bifurkační drama, soustředěně a precizně zpracované. Scéna diváka postaví před několik málo možných vyústění (sledovaný muž usne za volantem, nebo neusne? -- je to on, kdo přejel člověka, nebo je naopak on tím svědkem nehody? -- souhlasil s návrhem, nebo nesouhlasil? -- zná jeho rodina pravdu, nebo nezná? -- -- spala s ním, nebo nespala? -- díval se na ně její manžel, nebo se dívala jeho manželka, nebo to byl její syn, kdo se díval? -- zabil ho on, zabila ho ona, zabil ho někdo třetí? -- skočila, nebo neskočila? -- a tenhle souhlasil s návrhem, nebo nesouhlasil? ... a na citlivější škále můžeme stejně vyplnit i prostory mezi těmito hrubými bifurkacemi nekonečně jemnohmotnějšími -- myslí na to, nebo na ono, když ji pozoruje -- cítí k ní zášť nebo lásku, jak se na ni dívá? -- myslí si o něm, že to udělal? -- myslí si o ní, že to udělá? -- ...). Pravidlem je, že na rozuzlení se nikdy nedíváme, ale na otázku se nám jakoby mimochodem vždycky v dalším ději odpoví. Je to pochopitelné z následných hovorů nebo jednání. A pak se příběh znovu zauzluje a v hlavě nám vyvstane další otázka, dvě tři možné odpovědi, a pak se v nové scéně dozvíme, co z toho se mezitím doopravdy stalo, jak se to odehrálo. A tak až do konce, který sám je novým bifurkačním bodem, a příběh odtéká za titulky dál a provází jej vějíř možných, velice konkrétních pokračování v naší mysli. *** Režisér k výstavbě tohoto neobvyklého vybroušeného klenotu mistrně používá zvukovou stopu - nechává ji kupříkladu přetékat z jedné scény do následující, aniž byste především zpočátku znali mechanismus filmu a věděli, že právě ve střihu mezi scénami se odehrálo to, nač se ptáte, a vy se díváte na nový stav v ději, který v sobě už skrývá odpověď. Tak máte vždycky na vzrušující reflexi několik vteřin, v nichž vám má dojít, že těch několik vteřin už jste to měli vědět. Nic podobného jsem ještě ve filmu nezažila. Jsem naprosto soukromě nadšená. *** Na druhé dívání je to nově fascinující. Znáte příběh a už v něm není napětí, otázky jsou rozhodnuté a vy se díváte jako na obraz, který už byl namalován a sledujete tahy a barvy a plochy a obdivujete techniku. Co předvádějí herci, je strhující. Jedním pohledem očí, dlouhým záběrem, lze vyjádřit, jak o sobě uvažují, jak se na sebe dívají, co si do sebe promítají, a v jednom pohledu se stihnou vystřídat i tři čtyři zlomy v jejich duševních pochodech. Ženskost, mužskost, synovskost, manželskost v různých představitelných životních scénách v celé škále emocí s představitelnými důsledky. Nádherné obrazy plné srozumitelného napětí mezi lidmi, kteří spolu už hodně prožili a cítí k sobě všechno od despektu a nechuti přes záchvěvy vášně po soucit. Jenom ne lhostejnost. *~ (23.05.2014)