La mujer sin cabeza
La Femme sans tête
Donna senza testa, La
La mujer rubia
The Headless Woman
Réžia:
Lucrecia MartelScenár:
Lucrecia MartelKamera:
Bárbara ÁlvarezHrajú:
María Onetto, Claudia Cantero, César Bordón, María Vaner, Inés Efron, Daniel Genoud, Guillermo ArengoObsahy(1)
Verónica, žena z vyšší společenské vrstvy v současné Argentině, se při jízdě autem skloní pro zvonící telefon a ve stejném okamžiku její vůz narazí do čehosi na cestě. Žena odjede, ale později v ní začne sílit podezření, že při srážce někoho zabila.
Zatím poslední snímek argentinské režisérky Lucrecie Martelové, autorky filmů Bažina (La ciénaga, 2001) a Svatoušek (La niňa santa, 2004), představuje radikálně matoucí filmovou zkušenost. Točí se kolem události, která se mohla (ale také nemusela) stát ve chvíli nepozornosti a o níž si kvůli nedostatku informací nelze udělat srozumitelný celkový obrázek. Podobně zastřený a neproniknutelný je ovšem celý film, jímž nás provází Verónica coby titulní „žena bez hlavy": odcizená a distancovaná od svého bezprostředního okolí. Rámování záběrů, libujících si v detailech, fragmentárních kompozicích a různých zrcadlících plochách, eliptické vyprávění, vrhající nás doprostřed situací, v nichž není snadné se zorientovat, i absence hudebního podkresu, jenž by dodal celému filmu jednotící náladu - to vše dohromady vytváří pocit dezorientace, odtrženosti od světa, do něhož skrze plátno nahlížíme.
Zmatečný duševní stav hlavní hrdinky, odrážený ve stylu celého filmu, bývá interpretován také v souvislosti se současnou argentinskou společností. Samotná režisérka prohlásila, že snímek reflektuje neschopnost Argentiny vyrovnat se s narůstajícími rozdíly mezi sociálními vrstvami v zemi. Dobře situovaná žena tak mohla snadno přehlédnout neštěstí, které způsobila někomu z nižší společenské třídy. Veróničino nepotvrzené podezření a reakce jejího okolí lze také možné položit do souvislosti s historickou pamětí Argentiny jako země, jež se nedokáže vypořádat s vlastní zločinnou minulostí v období diktatury. Každopádně je Žena bez hlavy snímkem, který velmi naléhavě staví před diváka otázky a záhady a zároveň ho opatrně upozorňuje na nemožnost jejich řešení. - Antonín Tesař
(Letní filmová škola)
Videá (1)
Recenzie (16)
Jak již napsal boogieman, Žena bez hlavy je svým originálním způsobem variací na Antonioniho Zvětšeninu. Sociálně kritický rozměr, který se vypichuje v obsahu, je v ní při troše pozornosti skutečně čitelný a to, co se nejprve jeví "jen" jako psychologický portrét ženy, která si nechce přiznat, že autem srazila dítě (ačkoli o ten samotný fakt tam zas až tak moc nejde - jde o tu nejistotu), se postupně stává díky vlažným reakcím její rodiny a jejích přátel výpovědí o chování určité části společnosti. Všichni totiž jednají se stejně malou hloubkou ostrosti s jakou kamera snímá okolní dění. Jakoby ona společenská vrstva žila netečně a se svými iluzemi na jakémsi malém, ostře ohraničeném plácku, kolem kterého si postavila vysokou zeď, aby příliš neviděla, co se prostírá za ní. Občas přes zeď sice dolehnou určité hlasy, že něco - něco se za zdí stalo. Ale co přesně, to se tito lidé nikdy nedozví, protože ani nechtějí dozvědět. Snad je to koneckonců charakteristika střední třídy obecně. Opravdu skvělý a nejenom formálně hodně důležitý film, byť díky banalitám a nepodstatnostem ukazovaných v prvém plánu není divácky tolik vděčný. ()
Uf. Bezhlavá žena je rozhodně film, ve kterém lze vidět masterpiece, pokud budete chtít. Záminek k tomuto označení nám dává hned od začátku dost. Vypráví se formou, kamerou, tempem, mdlou a dusivou atmosférou, drobnokresbou tváře hlavní hrdinky. Co ale naplat, když mě film neoslovil spontánně něčím dalším než ústřední myšlenkou, kterou nejpozději od poloviny už není kam rozvíjet. Martel si hlasitě řekla o festivalové uznání, natočila dobrý film, ale zůstal jsem nedotčen. Možná i proto, že téma odcizení bylo prozkoumáno a vymačkáno v šedesátých letech, a já nevím nakolik ještě potřebujeme sledovat filmy, ve kterých postavy ustaraně koukají do prázdna a dávají na odiv svojí neschopnost komunikovat. ()
na začátku Bezhlavé ženy jsem si mimoděk připomněl Almodóvarův Volver, film o tom, čemu všemu musí naráz čelit španělské ženy a jak těžký kříž musí nést, přitom to zvládají s velkou duševní silou a všem životním úskalím čelí zpříma. oproti tomu argentinský koprodukční film Bezhlavá žena vypráví o tom, jak zničující a sžírající může být jedna jediná velká životní chyba. pozornost filmu ovšem nezůstává jen u sledování zakoušení tohoto jednoho ústředního bolestivého stavu, ale sleduje i vše to, co z nedotčeného vnějšku přichází k němu a v ostrém kontrastu s neproblematickou každodenností ještě prohlubuje ono trápení – nevyhnutelnost a zároveň nemožnost pokračovat v zaběhnuté všednosti. tomu se přizpůsobuje i kamerové zpracování a hlavní postava je téměř vždy uvnitř rámu, i když často jen na okraji decentralizované kompozice, a tudíž ve vleku života, od něhož se nelze odervat. přitom nutnost dále se podílet na zaběhnutém stereotypu se vší tou spoustou drobných starostí se může zároveň jevit jako vítané zaměstnání pro utrápenou mysl. jak už to ale chodí, tíživá vzpomínka na sebe nedá zapomenout snadno. Bezhlavá žena je film o střetu s něčím, co poznamená život docela nevratně a zanechá v něm už napořád hluboký otisk, s nímž nelze, než samotě přežívat dál. podobně jako hrdina zmíněné Antonioniho Zvětšeniny či Cassavetesova Killing of a Chinese Bookie je i Bezhlavá žena filmem o události, která se stane pro protagonistu nejskrytějším tajemstvím, a tak ho navždy svým způsobem vzdálí ode všech lidí a uvězní v jejich společenství zároveň jako herce, odsouzeného navždy předstírat, že to, co ho ze všeho nejvíce určilo, se nikdy neudálo. ()
Pomaly plynúci film, ktorý diváka núti neustále prehodnocovať to čo videl, hoci to bolo úplne zjavné(bolo??? :) ). Režisérka dômyselne pracuje s focusom a dôležité prvky často necháva rozmazané, zatiaľ čo sa kamera sústredí na neustále znepokojenú tvár hlavnej hrdinky(ala Antonioni). Zvuková zložka takisto často obsahuje stopu mimo obraz, poprípade mimo focus.Napriek tomu že je nám ukázaná celá udalosť, i to čo sa počas nej odohralo, stále sme zneisťovaní, až sa dostaneme do bodu kedy vôbec nevieme či sa udalosti ktoré sme videli skutočne stali. V celom filme sú prítomné sociálne motívy, ktoré sú badateľné najmä v druhej polovici, keď sa hrdinka presúva od snahy zistiť čo sa stalo k snahe sa s tým vyrovnať, nech už to bolo čokoľvek. Mimoriadne zaujímavý a formálne prepracovaný film. Napriek mnohým informáciam ktoré sa nám počas jeho sledovania dostane stále ostáva iba nepreniknuteľným mystériom.A to je na ňom strašidelné. Tématicky i štýlom sa to najviac podobá asi Antonioniho tvorbe, či už Blow up(tématicky) alebo skoršia tetralógia. Stále je to však maximálne osobité a prirovnávať to k niekomu inému by som nie príliš rád, ale možno niekoho aspoň nalákam k zhliadnutiu. Geniálne. (2x) ()
Jak daleko jsme od pekla? Jedno jediné zazvonění telefonu... Tak málo stačilo, aby se život jedné ženy naprosto změnil - šok, svědomí... A co hůř, přestože se začala chovat jako totální magor, její nejbližší to vůbec nezaznamenali. A když už to na ně přímo vybalila, zase vůbec nepochopili podstatu jejího problému, ve snaze pomoci se zaměřili na externality. Ale možná se to srovná i uvnitř, když na jejich hru přistoupí. Možná... Tento film rozhodně není oddechovkou na rozptýlení. "Znepokojivý" je asi nejpřiléhavější charakteristika. ()
Reklama