La mujer sin cabeza
La Femme sans tête
La Donna senza testa
La mujer rubia
The Headless Woman
Réžia:
Lucrecia MartelScenár:
Lucrecia MartelKamera:
Bárbara ÁlvarezHrajú:
María Onetto, Claudia Cantero, César Bordón, María Vaner, Inés Efron, Daniel Genoud, Guillermo ArengoObsahy(1)
Verónica, žena z vyšší společenské vrstvy v současné Argentině, se při jízdě autem skloní pro zvonící telefon a ve stejném okamžiku její vůz narazí do čehosi na cestě. Žena odjede, ale později v ní začne sílit podezření, že při srážce někoho zabila.
Zatím poslední snímek argentinské režisérky Lucrecie Martelové, autorky filmů Bažina (La ciénaga, 2001) a Svatoušek (La niňa santa, 2004), představuje radikálně matoucí filmovou zkušenost. Točí se kolem události, která se mohla (ale také nemusela) stát ve chvíli nepozornosti a o níž si kvůli nedostatku informací nelze udělat srozumitelný celkový obrázek. Podobně zastřený a neproniknutelný je ovšem celý film, jímž nás provází Verónica coby titulní „žena bez hlavy": odcizená a distancovaná od svého bezprostředního okolí. Rámování záběrů, libujících si v detailech, fragmentárních kompozicích a různých zrcadlících plochách, eliptické vyprávění, vrhající nás doprostřed situací, v nichž není snadné se zorientovat, i absence hudebního podkresu, jenž by dodal celému filmu jednotící náladu - to vše dohromady vytváří pocit dezorientace, odtrženosti od světa, do něhož skrze plátno nahlížíme.
Zmatečný duševní stav hlavní hrdinky, odrážený ve stylu celého filmu, bývá interpretován také v souvislosti se současnou argentinskou společností. Samotná režisérka prohlásila, že snímek reflektuje neschopnost Argentiny vyrovnat se s narůstajícími rozdíly mezi sociálními vrstvami v zemi. Dobře situovaná žena tak mohla snadno přehlédnout neštěstí, které způsobila někomu z nižší společenské třídy. Veróničino nepotvrzené podezření a reakce jejího okolí lze také možné položit do souvislosti s historickou pamětí Argentiny jako země, jež se nedokáže vypořádat s vlastní zločinnou minulostí v období diktatury. Každopádně je Žena bez hlavy snímkem, který velmi naléhavě staví před diváka otázky a záhady a zároveň ho opatrně upozorňuje na nemožnost jejich řešení. - Antonín Tesař
(Letní filmová škola)
Videá (1)
Recenzie (16)
Uz Uvodna scena jak zenska ide na aute, po cosi sa zohne a nabura ... mi pripominala film z roku 2000 Amores Perros, akurt tu mi chybal bezdomovec a psie zapasy. Ked to tak zoberiem, je to vyrazne slabsie ako Amores Perros. Divak nasledne len sleduje zmateny dusevny stav hlavnej hrdinky, chybaju vyraznejsie momenty a rezisersky navyse je to dost roztriestene.Bolo mi aj lahostajne to, ze film stavia pred divaka otazky a akesi udajne zahady, pricom upozornuje na nemoznost ich riesenia : 75 % ()
na začátku Bezhlavé ženy jsem si mimoděk připomněl Almodóvarův Volver, film o tom, čemu všemu musí naráz čelit španělské ženy a jak těžký kříž musí nést, přitom to zvládají s velkou duševní silou a všem životním úskalím čelí zpříma. oproti tomu argentinský koprodukční film Bezhlavá žena vypráví o tom, jak zničující a sžírající může být jedna jediná velká životní chyba. pozornost filmu ovšem nezůstává jen u sledování zakoušení tohoto jednoho ústředního bolestivého stavu, ale sleduje i vše to, co z nedotčeného vnějšku přichází k němu a v ostrém kontrastu s neproblematickou každodenností ještě prohlubuje ono trápení – nevyhnutelnost a zároveň nemožnost pokračovat v zaběhnuté všednosti. tomu se přizpůsobuje i kamerové zpracování a hlavní postava je téměř vždy uvnitř rámu, i když často jen na okraji decentralizované kompozice, a tudíž ve vleku života, od něhož se nelze odervat. přitom nutnost dále se podílet na zaběhnutém stereotypu se vší tou spoustou drobných starostí se může zároveň jevit jako vítané zaměstnání pro utrápenou mysl. jak už to ale chodí, tíživá vzpomínka na sebe nedá zapomenout snadno. Bezhlavá žena je film o střetu s něčím, co poznamená život docela nevratně a zanechá v něm už napořád hluboký otisk, s nímž nelze, než samotě přežívat dál. podobně jako hrdina zmíněné Antonioniho Zvětšeniny či Cassavetesova Killing of a Chinese Bookie je i Bezhlavá žena filmem o události, která se stane pro protagonistu nejskrytějším tajemstvím, a tak ho navždy svým způsobem vzdálí ode všech lidí a uvězní v jejich společenství zároveň jako herce, odsouzeného navždy předstírat, že to, co ho ze všeho nejvíce určilo, se nikdy neudálo. ()
Ľudská myseľ sa zosypáva veľmi pomaly a na tragédie reaguje v etapách. Tento film nie je nudný! Ak ste zástancom rýchlych reakcií, tak odporúčam akciovky, kde stratu a psychickú záťaž prekonávajú náznakom plaču roztrasením brady, alebo vyprázdnením zásobníku samopalu do nepriateľa so sprievodným zvieracím revom hlavného hrdinu... Výčitky svedomia zožierajú človeka zvnútra a dostávajú sa do jeho každodenného života. Tento film zachytáva trápenie a neschopnosť žiť "normálný" život s nenormálným stavom mysle. Potrebu zdôveriť sa, ale keď to spravíme, čo sa stane? Bude to lepšie? A celý čas niečo nesedí a nevieme, či nás oklamal zrak alebo klame myseľ... Odporúčam.85% ()
Jak daleko jsme od pekla? Jedno jediné zazvonění telefonu... Tak málo stačilo, aby se život jedné ženy naprosto změnil - šok, svědomí... A co hůř, přestože se začala chovat jako totální magor, její nejbližší to vůbec nezaznamenali. A když už to na ně přímo vybalila, zase vůbec nepochopili podstatu jejího problému, ve snaze pomoci se zaměřili na externality. Ale možná se to srovná i uvnitř, když na jejich hru přistoupí. Možná... Tento film rozhodně není oddechovkou na rozptýlení. "Znepokojivý" je asi nejpřiléhavější charakteristika. ()
Jak již napsal boogieman, Žena bez hlavy je svým originálním způsobem variací na Antonioniho Zvětšeninu. Sociálně kritický rozměr, který se vypichuje v obsahu, je v ní při troše pozornosti skutečně čitelný a to, co se nejprve jeví "jen" jako psychologický portrét ženy, která si nechce přiznat, že autem srazila dítě (ačkoli o ten samotný fakt tam zas až tak moc nejde - jde o tu nejistotu), se postupně stává díky vlažným reakcím její rodiny a jejích přátel výpovědí o chování určité části společnosti. Všichni totiž jednají se stejně malou hloubkou ostrosti s jakou kamera snímá okolní dění. Jakoby ona společenská vrstva žila netečně a se svými iluzemi na jakémsi malém, ostře ohraničeném plácku, kolem kterého si postavila vysokou zeď, aby příliš neviděla, co se prostírá za ní. Občas přes zeď sice dolehnou určité hlasy, že něco - něco se za zdí stalo. Ale co přesně, to se tito lidé nikdy nedozví, protože ani nechtějí dozvědět. Snad je to koneckonců charakteristika střední třídy obecně. Opravdu skvělý a nejenom formálně hodně důležitý film, byť díky banalitám a nepodstatnostem ukazovaných v prvém plánu není divácky tolik vděčný. ()
Reklama