Božský

Ve filmové teorii se často kombinují dva různé jevy za účelem získání čtyř různých kombinací. Kupříkladu rozsah vyprávění (jaký rozsah informací dostává divák vzhledem k postavám) a hloubka vyprávění (jak moc vidí divák do nitra postav) vytváří následující čtyři možnosti: velký rozsah a velká hloubka (Nebe nad Berlínem), velký rozsah a malá hloubka (Intolerance), malý rozsah a velká hloubka (8 ½), malý rozsah a malá hloubka (film-noir). Stejně tak lze zkombinovat formální étos filmu (klasický, anebo moderní) a to, nakolik si volí film za téma politiku (explicitně politický, anebo apolitický film). Vznikají opět čtyři kombinace: klasická narace a političnost (Duel Frost / Nixon), klasická narace a apolitičnost (Matrix), moderní narace a političnost (Divo, Il) a moderní narace a apolitičnost (Eraserhead). Hlavní úskalí Divo, Il spočívá tedy v tom, že nabízí divákovi nejnáročnější možnou kombinaci – nesmírně vytříbené a poměrně komplikované sdělování informací spjaté s moderní formou a zároveň politické téma, které provokuje a stimuluje diváka k tomu, aby film neomezil na oblast plátna, ale aby se zajímal i o jeho referent ve skutečném světě. (03.05.2009)

I řekl si jeden človíček v městě Neapoli, že na zemi panuje neklid a nuda. "Paolo Sorrentino, jméno mé", pravil, když chtěl změnit médium s názvem: film! a dodal, že nám to natře. Jal se udělat kinematografii Božskou. Proč zrovna Božskou, to uživatel neví. V roce dvacet deset je ale člověk náročný, nikoliv Božský. Ve filmech se dloube, byť jim za mák rozumí. Krom tohoto faktu a představě, že italská politika je pro mě dutost, nevědomí, klinická smrt, narkóza, jsem do Il Diva šel. Hrdině a připravenej, trailerem nabuzenej. S láskou a úctou ke všem lidem světa pravím, že to bylo psycho! Divák sluduje, nemrká, nepolyká, konstatuje a utváří si názor. Super! Pak začně podupávat nohou. Proč? Hudba byla výtečná! Pak si začne poposedávat. Tempo totiž diváka ničí. Následně do sebe vlije poslední zbytek čaje s rumem a vážným, nenuceným hlasem řekne: Božský to film a sepne ruce dohromady. Hereckým koncertem Toniho Servilla ovlivněn. Konec, tečka! 85% (25.02.2010)

Režijní orgasmus. Nesmírně vytříbená a formálně sofistikovaná filmová rekonstrukce politického a společenského dění v Itálii 80. let, která v sobě kloubí náročnost filmové režie i náročnost kladenou na percepci diváka. Zajímavá je dualita skrytá uvnitř filmu - na jedné straně étos a skutečně strhujícím způsobem podaný obraz událostí a výsek biografie význačného politika, jehož život vypadá ve filmové podobě tak zajímavě a cool, na druhé straně ale realita skutečnosti, která nutně musela být svému filmovému odrazu více než nepodobna, trendy moderní narace semelou cokoliv a pak i život politického suchara vypadá jako ten nejpřitažlivější curriculum vitae...stačí to ,,jen" umět natočit... Úsporné herectví Toniho Servilla je dokonalý kalkul, zvláště v kombinaci s k dokonalosti dovedenou okázalou formou. Právě proto je Il Divo filmem přesahujícím italské prostředí, jelikož nabízí ryze kosmopolitní příběh prezentovaný postmoderními filmovými prostředky. Podobný ,,křesťanský demokrat" se najde v historii většiny zemí západního světa, byť primárně jde o biografii skutečného Giulia Andreottiho. Každopádně režijní rukopis Paola Sorrentina patří k naprosté světové špičce. Podobné filmy: Duel Frost/Nixon (31.07.2010)

Budu si muset přečíst něco o Andreottim a dění v Itálii, páč z filmu zvlášť moudrá nejsem. Musím ale uznat, že takhle originální životopis se hned tak nevidí - naprosto neotřelý zpracování, skvostná hudba a opravdu božský Servillo. Jak píše lareley, forma někdy na úkor srozumitelnosti vítězí nad obsahem, na druhou stranu, když chce někdo znát suchá fakta, může si pustit BBC. Italové 21. století konečně vypotili něco víc než historickou slaďárnu. Grazie. (07.10.2011)

Trefně to popsal uživ. Radek99.... REŽIJNÍ orgasmus. Já za sebe dodám... i KAMERAMANSKÝ, následně přetavený i v DIVÁCKÝ. Pro plné vychutnání si snímku je dobré, před jeho samotným shlédnutím, alespoň částečně se obeznámit s politickou situací Itálie v období ( poč. 50 let - zač. let 90-tých, postačí však 80.-tá léta ) a osobou jménem Giulio Andreotti. Paolo Sorrentino totiž neztrácí drahocenný čas s nějakým " seznamovaním se " diváka, ale rovnou ho vrhá do víru událostí. Vynikající myšlenkou se ukázalo, vložení popisných titulků s jednotlivými jmény postav, tolik důležitých pro samotný příběh. Razím heslo a zde se mi to pouze potvrdilo, že ( pokud je toho dotyčný schopen ), je dobré, pokud je režisér i zároveň scénaristou snímku. Potom může snáze tu svoji konkrétní a jasnou představu o daném snímku převést na filmové plátno. Co se týče snímku samotného, tak nejvíce ho vystihují slova ( již tady několikrát zazněla ) FORMÁLNĚ dokonalé STROHÉ dílo. Hlavní předností snímku je jeho dokonalé souznění obrazové a zvukové stránky, která spolu s precizní režií, navíc podpořenou vynikajícím úsporným, precizním, minimalistickým ( nevím, jaký nejvýstižnější výraz použít ) hereckým projevem Tonyho Servilla ( coby Giulia Andreottiho ) dělají pro mě osobně z tohoto dílka, jeden z nejpůsobivějších ( nejen ) politických snímků, za hoodně dlouhou dobu. Zda-li je to NÁHODA nebo věc PROZŘETELNOSTI ponechám na každém z vás :o) p.s. moc rád bych do rukou dostal původní scénář. Je patrné, že tvůrci byli " nuceni " dosti krátit. Tento snímek by si zasloužil stopáž min o 45min delší! Zcela upřímně, o kolika snímcích se dá toto napsat?! V drtivých případech je tomu zcela naopak...... 95% (19.09.2010)