Agora

Přečtením poměrně rozsáhlého hesla "Hypatie" na wikipedii jsem se utvrdil v názoru, že Agora se dopouští celé řady vynechání a komplementárně domýšlení. U filmu omezeného rozsahu o málo známém životě velmi známého člověka se takovému přístupu vyhnout jistě nelze, IMHO by ale neměl vést ke zplošťování charakterů, přespříliš jednoznačné čitelnosti a zkýčnění. Na jednu stranu velebí Hypatii jako tolerantní ženu, moudrou učitelku a zapálenou vědkyni, na druhou přehlíží, jak ji možná přílišná oddanost raciu vede k podivnému (ne)milostnému životu (film se jen tváří, že ji miluje někdo, koho ona ne) a její možné intelektuální elitářství. Hypatiino vědecké bádání se předkládá v emotivních scénách, plných vášnivých monologů a gest nadšení, málem až sexuálního vzrušení za zvuků gradující hudby, k pointě, prozření podtrženému ostrým střihem... V násilných scénách hraje tklivá hudba, která žaluje diváku: "Ach to je to tragédie," a přemlouvá jej k pláči - zpomalovačky a odvracení zraků kamery mírní divákovo utrpení a tak si sladkobolně může říct: "Achich, hrozné." Alexandrie je ovšem úchvatná, byť jsme na to v současné době už tak trochu zvyklí. Inu, špatnosti i dobroty Hollywoodu trochu smazaly Amenábarovo španělství... Ale ono to vlastně k jednoznačným sdělením Agory vcelku sedí. Tedy: "Multikulturní tolerance je dobro, fanatismus je zlo. Křesťanství ranného středověku nás vrhlo o tisíc let zpět." Celou dobu mi bylo jasné, že ji k tomu Keplerovi ten Amenábar dotlačí - a pak to ještě napsal do dovětku, aby to došlo úplně, ale úplně každému. Dále: "Křesťanství bylo (a je) misogynní." Oona ta předkřesťanská společnost taky nebyla úplně pohlavně rovnostářká, byť to bylo asi o malinko lepší než pár následujícíh století. A: "Násilí nikdy není řešení. Věda je sexy a jde v ní nalézt smysl života." S mnohým bych i ochotně souhlasil, ale je třeba to dokládat způsobem, jakým to Amenábar činí? Totiž - extrémně okatě ukazovat, jak racio za sebou táhne všechny dobré vlastnosti a slepá víra je ničí. Dělat z Hypatie idealizovanou Janu z Arku vědy. Předkládat své teze v umělých dialozích. Ale vcelku je ten film přeci dobrý - precizní v kostýmech a výpravě. S velikým Vesmírem, kterému musí být lhostejný nějaký konflikt vyznavačů onoho a tamtoho, ale který zároveň poslouchá zákony, jež Hypatie (dle filmu) objevila. I několik zajímavých postav, které jej, zvláště v druhé půli táhnou nahoru - jsou to někteří křesťané a především prefekt Orestes, kterému v konfliktu mezi vědou a vírou, láskou a Láskou očividně nepomohl princip NOMA. Bodejť by taky jo... Silné ***. (17.03.2010)

U historických filmů nejrůznějšího žánru obvykle výrazně upřednostňuju co nejrealističtější a skutečnému běhu událostí se blížící ztvárnění. Agora se nedrží věrného obrazu předkládaných událostí, protože složité historické děje zestručňuje a komprimuje tak, že pochody, které trvaly reálně století, odvypráví během několika let. Mimo není ani poznámka mého oblíbeného uživatele flankera27 o skutečném věku Hypatie v době jejího usmrcení. Hlavní hrdinka je celkem zákonitě ztvárněna půvabnou hereckou ženskou hvězdou a charaktery jsou trochu uměle polarizované. A přesto se nakonec přikláním k nejvyššímu hodnocení, protože Amenábar natočil velkolepou podívanou oproštěnou od laciných akčních prvků a přece divácky přitažlivou díky výborné režii, kameře a výpravě. Historický obraz posledních staletí římské říše byl pochopitelně důkladně deformován vítěznou stranou, tzn. křesťany. To, co vítězí, dostává v dějinách právo měnit minulost. A tak se pohled na jednotlivé postavy římské politiky deformoval podle jejich vztahů ke křesťanskému náboženství. Monoteistická náboženství inklinují k šíření svých ideí všemi prostředky - v tom se křesťanství od islámu v dobách své expanze příliš nelišilo. Římští císaři proti křesťanům zasahovali nejen proto, že tito zpochybňovali božský status imperátora, ale i proto, že potřebovali v impériu, kde se střetávaly stovky kultur, jazyků a náboženství, zajistit klid a ten křesťani při svém šíření slova božího systematicky narušovali. Uvažoval jsem jen o čtyřech hvězdičkách, ale když jsem se podíval na nedávnou reprízu Kleopatry a pocítil, jak mi přijde v porovnání s Agorou omšelá, tak se přikláním k pěti hvězdičkám. Celkový dojem: 90 %. (08.03.2011)

Film o tom, že proti hrubé primitivní zášti je rozum bezmocný. Je úplně jedno, jestli je zvůle a upocené násilí pácháno jménem kříže, hvězdy, Davidovy hvězdy, rudé hvězdy, hákáče nebo půlměsíce, je pořád stejné, smradlavé a usoplené. Představitelé svaté církve, která v této době budovala svou budoucnost na krvavých základech, byli ze všech ukoptěnců ti nejhnusnější. Z těch dnešních flanďáků, vymydlených a navoněných, by asi nikdo nechtěl návrat ke kořenům, zato pravoslavní popíci, smradlaví špinavci v kutnách s bíbrem a hárem, ti v tom jedou dodnes. Ale zpět k filmu, zaslepená idiocie a vychcanost moci mi připomněla blížící se volby a břichaté tlučhuby z rudooranžových partají, papalášské manýry a konec demokracie prostřednictvím demokratických metod. A v tomto spočívá hlavní poselství filmu: Jako demokrat nesouhlasím s tvým názorem, ale do posledního dechu budu bojovat o tvé právo ho mít. Jak smutná ironie v dobách, kdy rudotemno zalívá choré mozky a tučná břicha už se třesou očekáváním dalších hodů... (21.02.2010)

Jako dvě hodiny dějepisu asi OK - solidně načrtnuté boje fyzicky i spirituálně. Jakožto filmové médium naprosto selhávající. Dvě hodiny lze protrpět snad jen díky velkorysé výpravě a solidnímu filozofičnu, protože s frigidní Rachel Weisz sympatizovat v jiné než vědecké rovině příliš nejde a ostatní charaktery jsou jeden víc neuchopitelný než druhý. Do toho zmatečné bojové scény, nekonzistentní emoce a neforemný výsledek je na světě. Ještě tam mohla skočit nějaka alegorická haluz, trocha smutných pohledů a myslel bych si, že to točil vrchní filozof Aronofsky. (26.06.2015)

Hlavní poselství Amenábarova myšlenkově očišťujícího opusu je jasné a nadčasové: Ti, kteří pochybují (ve své víře) nás i sebe samé neustále posouvají kupředu, k dalším a dalším horizontům poznání, narozdíl od těch, kdož se slepě a arogantně drží nedotknutelných dogmat, předem prošlapané stezky, svůdné dokonalosti kruhu (whatever) a nepřipouštějí existenci odlišného pohledu. Pravda, jak nás učí samotné pohyby planet, je eliptická. Jednou jsme jí blíže, podruhé dále - jako Slunci. Střed je všude a nikde zároveň - stejně jako Bůh - a snahy o monopol na jeho přesné určení se proto jeví podobně malicherně a bezmocně, jako lidský rej nahlížený z božské perspektivy... (01.08.2010)