Agora

Chopit se látky, která spadá do počátku éry tzv. temných století, a může nabídnout nanejvýš fragmentární pramenné výchozí údaje (je to ovšem významně víc oproti tomu, co víme např. o sv. Václavovi, Strachkvasovi-Kristiánovi či sv. Ludmile nebo posledních velkomoravských mojmírovských králoknížatech), vyžaduje odvahu, nosnou výchozí myšlenku, dostatečně přesvědčivou výpravu i scénář a konečně shodně velkorysý rozpočet. Americkošpanělská koprodukce se z tohoto hlediska ukázala víc než šťastnou. Velkorysost výpravy, nutná pro přesvědčivé znázornění kulis tragického příběhu antické intelektuálky, nepřebila potřebnou myšlenkovou hloubku a současně umožnila získání špičkových herců. Hypatia (kol. 370-415) Rachel Weiszové je krásnou nejen zjevem, ale i duchem; dobrovolná čistota, k níž se uchyluje, aby si zachovala potřebnou nezávislost, působí přesvědčivě a důvěryhodně právě tak jako úspěšné rozbití bezrozporného kladu, který by tuto postavu umělecky zničil (Hypatiiny popudlivě zlostné repliky vůči otroku Davusovi v mezních situacích Músaionu). Příběh konce antické vzdělanosti, tragika bezuzdného fanatismu, zneužívání Ježíšovy-Ješuovy autority či Písma k navozování pogromistických nálad nejen proti Židům, ale posléze i proti hlavní hrdince filmu biskupem sv. Kyrillem (Cyrilem) a skrytě i vůči nepohohodlným souvěrcům propůjčuje Kristovu a Mariinu náboženství neblahou auru fanatismu a omezenosti, známou z ještě horších aplikací naší nedávné minulosti. Domýšlení sporých Hypatiiných životních údajů je funkční a zdařilé pro hlavní účel této filmové epopeje: kytičky na nespatřitelný hrob ženy-myslitelky, která měla odvahu hájit své přesvědčení tváří v tvář hrůze i lůze. Odvaha podívat se na rub dekor, v nichž, dobrovolně či nedobrovolně, dnes žijeme, je zároveň jinak pojmenovanou vůlí po pravdě, mravnosti, čistotě, tj. po těch vlastnostech, jež byly a jsou pružinou skutečného - nebojme se říci nikdy nekončícího boje - o slušnost, vzájemnou úctu, o spojení lidí světla s lidmi naší doby, s jejími problémy. Z tohoto hlediska je tento historický film dílem až překvapivě současným. (26.07.2010)

Tak takhle to přesně dopadne, když je nejprve fotr nedrží pořádně u huby, když jim pak nikdo v osmnácti nenafláká dva fakany a nezkrátí v kuchyni řetěz!! To se potom místo u plotny poflakují po knihovně, vedou přechytřelé řeči, kde se co točí, a místo ztepilých košer nápadníků nepohrdnou nezletilým otrokem, který je posléze pěkně vydusí..... Takhle to přesně vypadá, když na to ještě kudlanky jdou chaoticky, teprve se chystají založit svou teroristickou organizaci s tisíciletou tradicí a zvolit papeže! To se potom cpou do kdejaké knihovny jak žid do Palestýny... Velmi poučné! Římští katolíci a feministky prominou, určitě skončím v pekle, kde mě budou bitchovat obrýlené mužatky v kalhotových kostýmech... (17.02.2010)

Nakonec bych řekl, že je film ke křesťanství ještě docela shovívavý. A že by se o tom dalo natočit hodně, křesťanství na konci římské říše už bylo natolik pevné, že si mohlo dovolit bojovat nejen s pohany, ale i mezi sebou navzájem (Ariáni a Nikajci, a nevynechejme samozřejmě ani ještě fanatičtější donatisty). Kdybych si měl vybrat postavu, na níž bych demonstroval zánik jednoho světa a vznik nového, vybral bych si spíš posledního velkého císaře Juliána, křesťany později nazvaného Apostata neboli Odpadlík. Abych ale úplně neodpadl od filmu. Amenábar je pro mě současnou evropskou režisérskou jedničkou, o čemž svědčí vychytávky jako nájezdy kamery z vesmíru, snímání davových scén z výšky a další výborné nápady. Příběh je ovšem nutno brát samozřejmě ve vztahu ke skutečnosti jako autorskou licenci. Bohužel se nevyvaroval klasického nešvaru a sice milostné zápletky (byť nenaplněné) za každou cenu (ať je film o čemkoli). V takovém příběhu to fakt zdržuje od podstatného (koneckonců Hypátii bylo v době zavraždění asi 50). Uvítal bych podstatně syrovější pojetí více o střetu myšlenek a intelektu. Oceňuju ovšem ten postřeh filmu, že nakonec je největším nepřítelem poznání náboženská jistota (což platí pro jakékoli vyznání), která svět kriticky nezkoumá, ale předkládá nezpochybnitelná tvrzení (viz slavný výrok Douglase Adamse). A ano, líbilo se mi to. (24.07.2010)

Agora je sám o sobě dost důležitý film, který vypráví příběh o křesťanství. Jak začalo, co způsobilo, a hlavně kdo dal ten první podnět v Římě, aby vůbec mělo nějakou šanci se trošičku rozvést. Film sám o sobě je to parádní. Kdybych se u něj v jistých chvílích nenudil, možná bych mu dal i plný počet. Je totiž naprosto parádně natočenej a pojednává o jednom z nejdůležitějším náboženství nejlíp jak může...třeba ty kulisy. Ty bych v Hollywoodu nejradši nechal jako muzeum a multikulturní zážitek pro Američana. Škoda jen, že jsou z 99ti procent digitální. (14.08.2010)

…a protože se všichni nepomlátili, tlučou se dodnes. Jen s tím rozdílem, že kameny a klacky už dávno nefrčí a vystřídaly je mnohem „vyspělejší“ zbraně. Ach jo. Smekám před Amenábarem scénáristou i Amenábarem režisérem, neboť se mu podařilo dát dohromady film, jemuž nemám co vytknout. O aktuálnosti jeho myšlenky není třeba dlouho přemýšlet, stejně tak jsou zbytečné i úvahy, jestli Rachel Weisz lépe vypadá nebo hraje (je to pochopitelně remíza), Marianelliho soundtrack jsem si zamiloval už dávno… Naprosto mě však ohromilo, jak Agora vypadá. Dechberoucí letecké záběry žijící Alexandrie prokládá režisér úžasnými vesmírnými pohledy na Zemi a snad nám tím chce naznačit, že ten zmatek, který se dole děje, opravdu někdo sleduje… No… Pokud by tomu tak bylo, zajímalo by mě, jestli se ten někdo pobaveně šklebí, nebo jestli kroutí hlavou a zoufale si mne vrásčité čelo. (19.11.2011)