Obsahy(1)
Antonioni patří k menší části starší generace filmařů, která v 70. letech s nadšením přivítala možnosti nabízené stále dokonalejší televizní technikou. Snadnější kontrola barev obrazu či procesu ladění jednotlivých odstínů osvobozených od snímané reality nabízela lákavou příležitost k dalšímu experimentování podobnému Antonioniho pokusům u filmu Červená pustina. Nutnost respektovat dramatickou sevřenost Cocteauovy předlohy Dvojhlavý orel o milostném vzplanutí královny a mladého anarchisty jako by tentokrát omezila prostor k razantnějšímu využití potenciálu nové technologie. Režisérem použitá barevná stylizace na sebe nejvýrazněji upozorňuje v několika exteriérových záběrech elektronicky kolorované krajiny. Naopak ve scénách odehrávajících se v interiéru hradu si tvůrce pohrává s velmi jemnými barevnými změnami. (FebioFest 2006) (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (13)
Nepodobat se ničemu a nikomu, to je velká chvála. Královna, revolucionář, slouhové, intrikáni a nohsledi se potkávají v dialogu Jeana Cocteaua s Michelangelem Antonionim. Zachovalá vévodkyně Monica Vitii pod vedením možná ne tak svěžího režiséra zápolí s osobní a potažmo vůdcovskou krizí po smrti milovaného chotě-státníka, jehož buřičský dvojník náhle vypadne z obrazu. U toho se hodně řeší vysoké, nízké a to nejhorší - prostřední, a možná trochu odhaluje romantické ledví druhdy vytříbeně chladného a akademického filmaře. Dojem podtrhuje mahlerovský soundtrack Giorgia Gasliniho. Antonioniho volba točit na video je obdivuhodná už jen proto, že jde o naprostý nesmysl. Nesoulad nechtěného efektu studiových pohádek ČST blahé paměti a historických reálií je decimující, rušivý, ale naprosto nevídaný. Konverzačka v kulisách několika komnat se dobrovolnou volbou video-hnusu asketicky zbavila posledních pentliček koukavosti; když v jedné ze scén dvojice nepravděpodobných milenců vychází na louku pod hradem, představuje těch několik záběrů skrz listy jírovce doušek pro poutníka táhnoucího se pouští. V očích hlupáků, a těch je dost, mohou vaše zvyky vypadat jako pohrdání. ()
Michelangelo Antonioni to zkusil na svůj věk vyloženě inovativně, ale patřičně se spálil. Tajemství Oberwaldu je kapánek unavená inscenace s kamerovými fígly, co zastírají strašnou povrchnost všeho okolo. Antonioni si barví scény dle budoucích konvencí, hloubá nad poměrně zdařile rozehranou studií lidské zášti a zrady (to televizní inscenace šlechtí v první řadě). Další věci mu jdou o poznání hůř. S herců nevymáčknul potřebné zaujetí a nechá diváka v trudném dojmu, že bez překvapivých a vděčných přidávání barevných odstínů (mimochodem místy trochu trapné) nemá už moc co říct. Nevěřím snad, že by se myšlenkově vyčerpal, ale motiv vzniku zůstal asi skutečně jen u pohrání si s novinkou na trhu. A to je dost málo. ()
Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách. ()
barevný experiment, kde použití barev je občas samoúčelné, často školácky popisné, to aby divák věděl, co čím chtěl mistr říci a zbytečně netápal či dokonce nefantazíroval, jinak spíš podprůměrná televizní inscenace, kde herci ani tak nehrají, jako spíš zaujímají pozice a deklamují (papírem šustící) text... ()
Klid pouze zdánlivý, pouze na povrchu milostný románek... Antonioni na plátno bravurně přenáší divadelní hru Jeana Cocteaua. Herecké obsazení je přitom bezchybné a Monica Vitti doslova září. Samozřejmě lze vytýkat filmu divadelnost, stejně jako s odstupem času a se znalostí současných možnosti animace a počítačových triků, ale možná to obojí spolu souvisí. Hra s barevnými světly je přece ryze divadelní prvek a pokus o méně divadelní a "realistické" ztvárnění dramatu by zase zřejmě působil uměle a nevěrohodně. Vždyť celý děj je spíše pohádkou, jakkoli tragickou a rozhodně ne vhodnou pro děti. Mrazí z ní přitom skoro stejně jako z pohádek Hanse Christiana Andersena. Nepochybně proto, že přes všechnu vykonstruovanost je pointa příběhu odrazem neveselé reality, i když oděná do romantické tragičnosti... Mimochodem, pozoruhodná je jistá podobnost s Rivettovými filmy, asi ne úplně náhodná. Zajímavé komentáře: sportovec ()
Galéria (1)
Fotka © Radiotelevisione Italiana
Reklama