Tajemství Oberwaldu

barevný experiment, kde použití barev je občas samoúčelné, často školácky popisné, to aby divák věděl, co čím chtěl mistr říci a zbytečně netápal či dokonce nefantazíroval, jinak spíš podprůměrná televizní inscenace, kde herci ani tak nehrají, jako spíš zaujímají pozice a deklamují (papírem šustící) text... (07.01.2008)

Přepsáno v červnu 2018. Tajemství Oberwaldu je filmovou romantickou baladou. Antonioni si zde opět pohrává s prvkem osamělosti a odcizení. Ve zvolené poetice romantismu krotí barvu do symbolu, přidává klamaní tělem a živočišný bezprostřední temperament se střetává s chladnokrevností politicko-společenské intriky. Obrazy vnitřních pocitů jsou upřímným výlevem i výsledkem intimní manipulace. Zmatení pocitů. Milostné vzplanutí dochází naplnění v romantickém gestu spásného vysvobození. Osamělost je tíživější než zodpovědnost, prostředkem se stává Déjà vu a povznášející pocit štěstí. Nepopsatelný pocit se navždy zaryl do srdce a nad něj není. Pocitový romantismus je umocněn komorním prostředím a křehkostí myšlenek. Hlavní postavou romantické legendy je královna (velmi dobrá Monica Vitti), formální hlava státu a jeho nejosamělejší obyvatel. Zpola dobrovolná a zpola vynucená izolovanost si udržuje zdravý rozum sebeironickým provokováním. Otupělost je výsledkem osamělosti, probuzením je romantický ideál osudového zásahu vyšší moci. Omamná vůně harmonického souznění je životní odměnou. Mihotavý okamžik úplného vnitřního naplnění je vykoupením. Hlavní mužskou postavou je Sebastian (sympatický Franco Branciaroli), idealisticky horlivý mladík s rozpolceným dopadem při střetu s realitou, která mění podoby podle svých vlastních zájmů. Stává se nástrojem a rozhodujícím prvkem. Osamělost je rozpálena mladickým idealismem a vzrušením, vůně podlamuje kolena, vzývá se nejvyšší cit, věří se v naplnění. Romantický ideál je přesvědčením. Důležitou postavou je hrabě z Foehnu (zajímavý Paolo Bonacelli), nejmocnější muž státu a vrchní velitel policie. Jeho pavučina má spolehlivé pohůnky, nejsilnější zbraní je bdělost, připravenost a nesmiřitelnost. Každý tah je podpořen silou a nezná slitování. Z dalších rolí: s nejsilnější zákulisní mocí spolupracující sebevědomá královnina důvěrnice Edith de Berg (Elisabetta Pozzi), královně stále věrný vévoda Willenstein (Luigi Diberti), či oddaný královnin němý sluha Tony (Amad Saha Alan). Tajemství Oberwaldu je romantickou baladou v táhlých tónech osudovosti. V Antonioniho rukách jsou nejsilnějšími místy intimní pocity. (26.06.2009)

Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách. (08.08.2008)

Citujúc recenziu Tomáša Seidla na booklete LK vydania tohto filmu, "...i sám režisér se před premiérou na festivalu v Benátkách omlouval konzervativní generaci kritiků za sníženou kvalitu obrazu, romantickou povahu příběhu i za 'banalitu barevných experimentů' " ..... a s tým sa dá iba súhlasiť. Začiatok ma vcelku vydesil, pri predstave sledovať niečo pripomínajúce nudné inscenácie STV ktoré sa režisér snaží "osviežiť" farebnými filtrami, experimentami, tóninami, no časom sa z toho (najmä vďaka výkonu Monici Vitti) stala celkom pozerateľná dráma popisujúca vzťah medzi "vrahom a obeťou", ktorý prerastie paradoxne vo fatálnu lásku.... samotné farebné experimentovanie mi až tak nevadilo v exteriérových scénach, v niektorých momentoch možno ešte posilnilo silu romantického obrazu .... námet je proste príliš výrazný na to, aby som dal filmu menej ako 50%, aj napriek miestami nestráviteľnej "televíznosti" a "plochosti"... (09.11.2009)

Nepodobat se ničemu a nikomu, to je velká chvála. Královna, revolucionář, slouhové, intrikáni a nohsledi se potkávají v dialogu Jeana Cocteaua s Michelangelem Antonionim. Zachovalá vévodkyně Monica Vitii pod vedením možná ne tak svěžího režiséra zápolí s osobní a potažmo vůdcovskou krizí po smrti milovaného chotě-státníka, jehož buřičský dvojník náhle vypadne z obrazu. U toho se hodně řeší vysoké, nízké a to nejhorší - prostřední, a možná trochu odhaluje romantické ledví druhdy vytříbeně chladného a akademického filmaře. Dojem podtrhuje mahlerovský soundtrack Giorgia Gasliniho. Antonioniho volba točit na video je obdivuhodná už jen proto, že jde o naprostý nesmysl. Nesoulad nechtěného efektu studiových pohádek ČST blahé paměti a historických reálií je decimující, rušivý, ale naprosto nevídaný. Konverzačka v kulisách několika komnat se dobrovolnou volbou video-hnusu asketicky zbavila posledních pentliček koukavosti; když v jedné ze scén dvojice nepravděpodobných milenců vychází na louku pod hradem, představuje těch několik záběrů skrz listy jírovce doušek pro poutníka táhnoucího se pouští. V očích hlupáků, a těch je dost, mohou vaše zvyky vypadat jako pohrdání. (24.03.2018)