Cadillac Records

Zajímavá část hudební historie, natočená nějak... divně. Vlastně jsem ani moc nechápal to jejich pošťuchování a rozbroje. Známá jména se objevovala a mizela a najednou byl konec. Jak sestříhané z několika příběhových kraťasů, ale nepodařilo se ty příběhy správně a koukatelně sestříhat dohromady. Škoda. (29.09.2013)

Civilně natočené drama o prvopočátcích rhythm and blues a o postupující akceptaci černošských hudebníků a splývání jejich hudby s hudbou bělošskou. Příběh do té míry ctí historickou věrnost, že nenabízí převratné zákruty a překvapivé zvraty, ale plyne stejně jako život ve své složitosti. Samozřejmě největší devízou filmu je muzika. (29.10.2010)

Jaký příběh se dá vystavit jako pocta prvnímu hudebnímu vydavatelství, jež dalo šanci černošským umělcům? Nic moc! A vzhledem k tomu, že Darnell Martin je televizní rutinér, tak to podle toho vypadá. Žádná kreativita, pokus o nápaditou formu vyprávění, či vizuální zajímavost. Všichni si odehrají své, hudba je vynikající a některé momenty vás opravu roztančí, ale ve chvíli kdy dozní hudba, začiná průměrná nuda a tu si podle mne Chuck Berry a spol. nezasloužili. Dílko, které je více poctou než filmem a toho nevypustí z vod průměru... 50% (10.06.2009)

První hodina, která se soustředí převážně na vstup slavných rock'n'rollových hudebníků na scénu a na jejich hudbu, je opravdu dobrá a má šťávu, ale pak to začne jít z kopce, začíná se řešit kdo koho miluje, opakují se nikam neústící hádky o peníze, snad jen posledních pár minut filmu je zase dobrých. Ale celkově jde určitě o nadprůměrný film. (01.07.2009)

Prosté, jednoduché, až primitivní! Ale co naplat, když už to slovo (BLUES) budí takové emoce! Víření kolem Chess Records (založeno 1950, Leonard Chess zemřel 1969) dobře podtrhuje nejen manio-depresivní charakter významných bluesmanů té doby (chybí především Bo Diddley - bájný vynálezce rokenrolu): hudební nadšení, rozhazování peněz, libování s v přepychu, pýcha / existenční úzkost, strach z neúspěchu, závislost na vnějším prostředí a únik do omamných prostředků, ale také popularizaci této hudby (městské chicagské blues, rhythm and blues, rock and roll), na které se dalo dobře vydělat. Název fimu "Cadillac Records" je případný. Ještě před pár lety prohlásil John Lee Hooker (zemřel 2001) před natáčením poslední desky (parafráze): Natočím tu desku, a za to si koupím buď další kadylak nebo další barák. Pořadem (filmem) nás provází Willie Dixon (ta nejlepší volba), zřejmě nejúspěšnější bluesový skladatel (autor např. "Little Red Rooster", "Spoonful", "My Babe" a nesčetně dalších písní, které se mylně považují za tradicionály)... Blues po Lennyho smrti samozřejmě není mrtvou kapitolou, jeho další obohacení bílými hudebníky je nesporné (možná v rozporu s jiným míněním), vzpomeňme si jen na tři kytaristy, skladatele a zpěváky ze skupiny Fleetwood Mac (Peter Green, Jeremy Spencer, Danny Kirwan), kteří mají (v takové síle) v černém světě sotva obdoby - také jednou z mých nejoblíbenějších písní je "Something Inside Of Me" od tehdy mladičkého Dannyho Kirwana - a o něm (nich) nelze říct, že si to nastudovali u černochů, ne, ti to měli v krvi... (16.08.2014)