Bitka o Hadithu

Z hlediska obsahu je to masakr a navozená autenticita tohoto polodokumentárního stylu připomíná spíše rys literatury faktu než hraný film. Zachycené zásadní momenty krutosti ani trochu diváka nešetří. Od začátku je jasné, že přesvědčivou stránkou filmu je to, že je natočen podle skutečných událostí a dobře. Z filmu lze vytušit určitou nestrannost pohledu a není důvodů tomu nevěřit. Nevím, jestli je potřeba ještě něco dalšího dodávat, ale znovu bych už tenhle zážitek určitě nemusel. (16.11.2009)

Po shlednuti tohoto snimku jsem se citil opravdu divne... Myslim si, ze to ani neni nijak extra nadnesene, ba naopak. Ve stejny cas jsem dokoukaval JAG, kde se to taky toci kolem Iraku, ale todle je uplne jine kafe. Naprosto brutalne pseudo-dokumetaristicky vam naserviruje ty "spatne" Americany, kteri zabijeji nevinne civilisty. Na druhou stranu, neni to zaden mega akcni trhak, na kery se chodi po milionech do kina, ale i tak je z tohoto filmu citit dost napjata atmosfera s neprijemnou pachuti. Za me 3* a pul, ale priklonil jsem se nakonec k tem 4*, protoze zas tak prumerny film to neni. (26.04.2011)

17.4. 2010 - konečně po dlouhé době nějaký pořádný válečný nářez. Takhle asi nějak to kurvil léta Bush a takhle přesně vznikají konflikty, které většinou vítězí američané. Tenhle konflikt se začínal ke konci hodně zamotávat a opět se ukázala síla, ale i debilita amerických vojáků, kdy bezdůvodně zabili Irácké děti a pár lidí navíc. Takhle to tam chodí. Už to ale asi tak mají v hlavě pomstít smrtí. Nicméně příběh se mi moc líbil a kamera byla ještě o kapku silnější. Hodně v hlavách všech lidí hrála psychyka, kterou jsem tam viděl pořád. Po dlouhé době kvalitní válka v Iráku. (17.04.2010)

Špičkové dokudrama o jedné totálně zpackané válce. Ať už někdo Bushovi a jeho neokons argumenty o šíření demokracie věří, nebo ať už si myslí, že je to banda ohavných nixonovských plutokratických krvežíznivých sobeckých hajzlů, všichni se asi shodnou, že jak jsou američtí republikáni na poli špinavých a podloudných machinací mistři, tak coby velitelé přímého vojenského konfliktu nestojí za nic. Ať už byly skutečné důvody vpádu do Iráku jakékoli, samotné provedení se povětšinou neslo a nese v podobnému duchu, jaký ukazuje Nick Broomfield ve svém nejnovějším majstrštyku. (10.08.2008)

Cenný nečernobílý pokus o vyrovnání se současností. Kvazidokumentární styl je při řídkém scénáři ctností z nouze. A pokud je vývoj očekávatelný, zbývá jen okořenění stopáže filmovými prostředky - akcí, kamerou, ♫ hudební charakterizací odlišných kultur, symbolickými detaily, více či méně svižnými a neformálními dialogy. V nich vychází lépe zpracování známější strany konfliktu, irácká tvář má pak často převahu v herectví, ale její kulturu charakterizují spíše povchní banality. Výsledkem je obžaloba použití radikálních prostředků, nepřipravenosti silnější strany konfliktu a jejího morálního selhávání, které však vyznívají trochu prvoplánově a kromě syrovosti masakrů i hluše. (16.06.2012)