Hranice ovládania

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control. (15.10.2011)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $426,688║Tržby Celosvetovo $1,395,030║ Veru bola snaha o nejaký originálny pokus z minimom dialógov, pomalým slimačím príbehom (čo nič konštruktívne neponúkne), to hej, to sa musí nechať, ale nakoniec z toho bola len a len pretrpená uspávanka. Jim Jarmusch vie aj lepšie a pútavejšie točiť.... veľké sklamanie /videl v kine: 20%/ (videl na festivale Cinematik 2009) (16.09.2009)

Oceňuji na filmu kameru, hudbu, minimalistický styl vyprávění, atmosféru, nostalgii, přechody od velkoměst až k jednomu vesnickému domku, od letadla po pěší chůzi, od mansardních bytů po rozpadající se špeluňku. Některé podvýznamy mi stále zůstávají skryty, ale ten hlavní chápu jako odpor vůči globalizovanému světu, řízenému finančními magnáty, kde se postupně ztrácejí prvky svébytnosti té které kultury. Což je ale vzápětí popřeno oslavou světa bez hranic (což globalizovaný svět je takový svět bez hranic). Takže mi ta ústřední myšlenka přijde až moc jednoduchá a prostá a nedomyšlená. Zvláště na takto pomalu, meditativně až snově uplývající film. Ta snová nálada je vynikající, ale ony skryté významy a myšlenky ve mně spíše vzbouzejí pochyby, že jsou nedomyšlené, že jsou jen nahozené a nepromyšlené. (05.02.2013)

Jubilejní desátý celovečerní film Jima Jarmusche je náročný na sledování, protože vyžaduje aktivní diváctví, ale přesto je nesmírně komunikativní, protože jsou informace rozdistribuovány rovnoměrně mezi postavy a divákem a každé setkání s postavou v nové destinaci je klíčem k tomu, jak danou část filmu číst a nterpretovat. Nesouhlasím s názorem vyjádřeným či naznačeným v několika zdejších komentářích, že by bylo vyprávění vyprázdněné, protože se jedná o ukázkový příklad omezené narace a poukazuje se na vyprázdněnost jednoho žánrového (bondovského) modelu. Je paradoxní, že film mj. o kognici se dočkal tak negativní odezvy (zahraniční kritiky, zdejší hodnocení), ale neschopnost naladit se na meditativní tempo, vnímat hlavního hrdinu jako nečitelnou žánrovou figuru a kompozičně motivované vyprávění plné indícií, které nenabízi jednoduché odpovědi, zavrhnout, bych nekladl za vinu festivalové dramaturgii (natožpak filmu!), nýbrž samotným recipientům, kteří nejsou schopni vzdát se zažitých modelů vnímání. (13.08.2009)

Když se, tak jako v LoC, narace uzavře do sebe, zacyklí a „nic neříká a nikam nevede" (vyprázdní), nezačnu si říkat, že Jarmusch neumí napsat dialog, který by měl hlavu a patu (to je totiž pitomost, a já tomu neuvěřím), ale začnu se dívat, co vidím, a dávat si zvolna dohromady, proč dialogy (zdánlivě?) nic neříkají. Uvidím, že nasnímané obrazy mi říkají něco o tom, co je/může být film, a jak to celé může souviset s tím, že se dívám, a především, jak se dívám, jak jsem zvyklý se dívat, a taky: jestli mi u toho něco neuniká. V táhne mě to do takové hry, kde např. odkazy k historii filmu (které všichni už tak dlouho dobře známe) přestanou být jen hravým pomrkáváním, ale časem konzervujícím (své) pomíjivé okamžiky (viz jak se kouřívávalo a jak se výmluvně mlčívávalo v těch a těch letech). A tahle hra pokračuje. Hrané filmy viděné tímto okem, pak přestávají být nutně pouze tím, o čem si lidé kolem průmyslu jménem hraný film myslí, že by měly být, a že taky jsou. Filmy mohou fascinovat také jinak. Nikoli rychlou akcí v prvním plánu (viz mafiány unesená T.S.), ale něčím mnohem pomalejším a mnohem tišším! a to je taky něco, co se táhne Jarmuschovou tvorbou jako stříbrná nit: úplně jiné tempo, nacházející se v pozadí, za prvním plánem: co má T.S. na sobě, jak dokonale kouří cigaretu, a jak se jí neodolatelně daří mlčet, a jak B-mu krade jeho presso, a jak krásné, i když oprýskané, je město, kde se potkali, a jak si po zhlédnutí LoC těžko bude moci někdo myslet, že grafitti se dávno nestalo součástí našich měst, atd. (...) to, co "velcí kontroloři" zdařile ovládají, co jsou schopní vysledovat, porozumět tomu, upozorňovat na to, interpretovat to, atd. je jenom jedna část toho, čemu říkáme film. Jarmusch zkrátka po svém natočil film o všech těch ostatních věcech, a takhle oslavil tyhle věci i film jako takový, tvořivost, a svět - jako magický místo, v kterým nic není dopředu nalinkovaný a všechno je možný, pokud budeme mít odvahu vnímat nejenom to, co se nám ukazuje v prvních plánech, ale taky popři nich. Opravdu se ani trochu nedivím, že u toho potrefení "kontroloři" vzteky prskají kolem sebe. Dost možná tohle celé, o co se Jarmusch pokouší, můžeme nazvat i masturbací. Nakonec to dělá svévolně, nikoho se neptal, jestli může, a dělá to na veřejnosti, a dost důležitých lidí si myslí, že to co dělá, se nesluší. A taky se určitě někde v tichu tomu všemu povyku směje. Ale možná si film jako fenomén takovouhle trochu drzou oslavu zaslouží...? (11.07.2019)