Hranice ovládania

Jubilejní desátý celovečerní film Jima Jarmusche je náročný na sledování, protože vyžaduje aktivní diváctví, ale přesto je nesmírně komunikativní, protože jsou informace rozdistribuovány rovnoměrně mezi postavy a divákem a každé setkání s postavou v nové destinaci je klíčem k tomu, jak danou část filmu číst a nterpretovat. Nesouhlasím s názorem vyjádřeným či naznačeným v několika zdejších komentářích, že by bylo vyprávění vyprázdněné, protože se jedná o ukázkový příklad omezené narace a poukazuje se na vyprázdněnost jednoho žánrového (bondovského) modelu. Je paradoxní, že film mj. o kognici se dočkal tak negativní odezvy (zahraniční kritiky, zdejší hodnocení), ale neschopnost naladit se na meditativní tempo, vnímat hlavního hrdinu jako nečitelnou žánrovou figuru a kompozičně motivované vyprávění plné indícií, které nenabízi jednoduché odpovědi, zavrhnout, bych nekladl za vinu festivalové dramaturgii (natožpak filmu!), nýbrž samotným recipientům, kteří nejsou schopni vzdát se zažitých modelů vnímání. (13.08.2009)

Spoilery! Gangsterka pro snoby. Moc tedy nechápu, proč se mi tento snímek do určité míry také líbil, když jsem úžasný skromný člověk. Osamělá čokoládka putuje po Španělsku a u kávičky stejná barvy potkává další osamělé divnolidi, se kterými prohodí pár prázdných pseudo intelektuálních frází a sežere papírek, který zapije kávou. Stejný scénář se opakuje tak dlouho, než posbírá dostatek indícií, aby zneškodnil svůj cíl Billa Murrayho. To vše zvládá s dokonalou profesionalitou, která je černouškům obvykle nevlastní. Říká se, že divadlo je život, film je umění a televize je zábava. Z tohoto pohledu Jarmusch obstál, protože tento film skutečně jako umělecké dílo působí. Dokonce i samotný závěrečný akt vraždy byl uměleckým dílem. Pokud se budete cítit naladění na uměleckou vlnu, tak bych tento netradiční filmový zážitek určitě doporučil. Když už nic, tak filmu nelze odpárat jeho naprostou originalitu i po celou dobu trvající vtahující mysteriózní atmosféru. Tři kousky. (06.07.2019)

(...) Ve filmu zazní tři (respektive čtyři) věty stěžejní pro mou interpretaci samotného vyprávění: ______ 1) „Použij svou představivost“/“Použil jsem svou představivost“: První verze věty zazní z úst muže zadávajícího úkol hrdinovi a je zároveň radou i pro samotného diváka, aby pochopil princip celého filmu. Druhá verze zazní jako odpověď z úst hrdiny, když se ho jeho cíl zeptá, jak se „kurva“ dostal do přísně střežené pevnosti nezpozorován a beze zbraně. Toto neví ani divák, neboť narace onen moment přeskočila střihem. ______ 2) „Realita je svémocná“: Tato replika je ještě důležitější a dle mého vysvětluje samotný význam názvu filmu – Hranice ovládání. Narozdíl od reality může být fikce pod vlivem kontroly – může být ovládána. A jaká je hranice ovládání? Řekl bych, že v tomto filmu Jarmusch zkoumá hranice ovládání divákova vnímání, hranice způsobů ovládání fikčního světa. Poskytuje divákovi málo jasných informací výměnou za interpretačně nejednoznačná vodítka, čímž sledování a celkové vyznění filmu značně subjektivizuje. Pokud není fikční film dostatečně ovládán filmařem, přebírá jeho kontrolu samotný divák. ______ 3) „Vesmír nemá žádný střed a žádné okraje“: S ohledem na tuto větu by se dalo říct: Tento fikční vesmír nemá žádný jiný střed kromě hlavní postavy a jako taková ona představuje střed neurčitý – nečitelný. Zároveň tento fikční vesmír nemá žádné zjevné okraje a je pouze na divákovi, aby si je v této abstraktní koláži určil…zároveň se však může spokojit s tím nemít určené žádné okraje. (...) ukázka z článku ______ Celý článek zde: HRANICE OVLÁDÁNÍ – pokus o definování hranic ovládání divákova vnímání (02.12.2010)

Lyrika! Krásné obrázky, doprovázené meditativní hudbou, přicházejí a odcházejí a film ubíhá a zhola nic se neděje. Jarmusch se nezměnil, jen se vrátil ke kořenům, protože podobnost s prvotinou Trvalá dovolená se opravdu nabízí. Hranice ovládání ale mají jeden velký plus a to, že se na to krásně kouká. Jimovo estetické cítění a španělský feeling filmu hodně pomáhají. Vadily mi tam ale vedlejší postavy se kterými si Isaach De Bankolé mění krabičky od sirek. Ten film by byl lepší kdyby se v něm nemluvilo vůbec, protože ty dialogy jsou stejně o ničem a působí naprosto rušivě, protože tam všichni melou blbosti a ač jsou to dobří herci, zde působí do jednoho nepřirozeně a je hrozně vidět jak HRAJÍ. Výjimkou budiž nahá holka. A to "vyznění" na konci, že kdo si myslí že je víc než ostatní ať jde na hřbitov, protože zjistí že život je jen hrstka hlíny je sice pěkné, ale ten film pak staví do pozice že má nedejbože nějaké poselství a udělat celovečerák založený na jedné větě je debilita a možná by si na hřbitov Jarmusch měl zajít sám. Mnohem sympatičtější by bylo kdyby film neměl vůbec žádné poselství ani smysl. (03.12.2009)