Umierajúce zviera

Jeden pomalu odkvétající život, který si blížíc se završení své pouti uvědomuje prázdnotu, v níž byl po celou dobu uvězněn. Přesně takový je život profesora Davida Kepeshe, jemuž proudí více krve do pohlavního orgánu než do srdce. Kepesh, známý to sukničkář, by asi nikdy nečekal, že se jedné z jeho studentek, Consuele, podaří uvést tep jeho srdce do toho správného rytmu, a že se z cynického sexuálního hladovce může díky kouzlu krásky s čokoládovýma očima stát něžný romantik. Stalo se tak a z nezávazného flirtu se stala tragédie, při níž zabolí srdce, vyrojí se pár slz a v mysli vykvete několik duchaplných myšlenek. Dva milenci, jeden klavír mezi nimi, dva staří přátelé, umění aplikované na život, velmi subjektivní monology, trefná moudra, intimita a spousta emocí...to jsou hlavní ingredience pro vytvoření tak senzitivního a vpravdě skvělého zážitku, jakým pro mě Umírající zvíře bezesporu je. Přičtu li k tomu ještě vynikající výkony, na kterých film stojí, citlivou práci kamery a skvělý hudební doprovod, musím před dalším režijním počinem Isabel Coixet pokorně smeknout. Ben Kingsley konečně po dlouhé době dostal roli, ve které může naplno projevit své nesporné kvality a já bych mu za ní hned dal zlatou sošku, Penélope Cruz je film od filmu lepší a její herecký projev v tomto filmu vedle jejího půvabu rozhodně nezanikne. Velmi mě překvapil Dennis Hopper, o jehož hereckém umu nepochybuji, ale vidět ho v takové roli, jakou (bravurně) ztvárnil v Umírajícím zvířeti, je pro mě nevídaným a překvapivým zážitkem (v porovnání s jeho rolemi psychopatů, Modrý samet budiž příkladem). 90% (17.11.2008)

„Je možné, že tohle je poprvé, co si spolu doopravdy povídáme?“ – „No...po dvaceti letech šukání to není tak zlý. Znám dost lidí, kteří se k tomu nedostali ani po čtyřiceti letech manželství.“ Umírající zvíře je velmi pocitový film, a pokud se nedokážete dostat na stejnou vlnu, filmem se dost možná pronudíte. Mně se však naštěstí „naladit“ podařilo. Lví podíl na tom má opravdu výborná klavírní hudba (hlavně Erik Satie!), která možná nejenom, že doplňuje atmosféru, ale místy ji dokonce tvoří. Ovšem je jedině dobře, že film neobsahuje jen jednostranný typ emocí, nechybí zde totiž ani humor (který je trochu hořký, cynický) a také spousta životních pravd. Samotnou kapitolou je ústřední herecká dvojice (nelze však opomenout i výtečnou Clarkson s Hopperem ve vedlejších rolích). Penélope se zde skvěle ztotožnila se svojí postavou. Zprvu působí jako éterická bytost z jiného světa, ale postupně se hlavnímu hrdinovi (a publiku) otevírá (ne však zcela, což je jedině dobře) a každým okamžikem je krásnější (a tím teď rozhodně nemyslím pouze zevnějškem). Ben Kingsley pro změnu ukázal, že rozhodně patří mezi ty obdařené herce, kteří mohou jen statický stát (či sedět), mlčet a pouze obličejem zprostředkují divákovi vše, na co jejich postava myslí. Jakože já se do jeho Davida dokázal vcítit velmi rychle, ať už kvůli jeho upřímnosti směrem k divákovi („Znovu jsem našel vnitřní rovnováhu a svou nezávislost…komu se to snažím namluvit?!“) či všem těm na první pohled skrytým obavám a tužbám (při každém Davidově návratu domů jsem čekal na tu konkrétní zprávu stejně naivně až dětinsky jako on). Za slabší na snímku považuju linku se synem a pak úplný závěr (kde se mohlo víc přitlačit na pilu). Celkově to vidím na silné 4*, třeba při další projekci přihodím i tu poslední hvězdu. „Krásná ženská je nápadná, vyčnívá z řady. Nemůžeš ji přehlédnout.“ – „Ale nitro nám uniká. Vidíme jen krásnou skořápku. A ta krása nás nepustí hlouběji...jo, jsme tak oslněni zevnějškem, že dovnitř nikdy nenahlédneme.“ (29.03.2015)

Bylo to jako když si někdo koupí falešné zlato a věří, že je pravé. Nebo sice krásný obraz, na který se dá do alelujá dívat, ale nemá duši. Přesně tohle se vyklubalo z tvůrčí dílny, která podala snímek vizuálně bez jakékoli dynamiky charakterů, i když si o to scénář přímo žádal. Dvě tři scény od okamžiku posledního telefonátu až do Silvestrovské noci mezi hlavními hrdiny a první povídání po dvaceti letech šukání, měly potřebnou gradaci, která ovšem sjela dolů jak sinusoida. Pro celkové divácké uspokojení a lepší hodnocení je to bohužel žalostně málo. "Because in my head nothing is changed." (17.02.2012)

Film o ničem a přitom o všem. Velice zajímavé, psychologicky poutavé, přesto místy šíleně nudné. Ač mě film nějak extra nebavil, musel jsem se na něj i přesto dál dívat. Nějak moc protikladů na jednom místě, ale víte jak je to ve světe fyziky (ale i v běžném životě), protiklady se přitahují, tak to bylo i se mnou a tímto snímkem. 76% (12.12.2013)

Isabel Coixet si libuje v tragických příbězích, ale mně osobně se více líbily její dva starší filmy. Elegy plynula hodně pomalu a některé dialogy mi přišly hodně vycucané z prstu (nebo z pera Philipa Rotha). Z hereckých výkonů vynikl především Dennis Hopper; Penelope Cruz dokázala své postavě přidat i rozměr vnitřní krásy. Film mě naplnil smutkem, ale na konci i jakousi nadějí, vyústění se dá chápat i jako happyend. Nelíbil se mi motiv vztahu otce-syna a příliš tklivá hudba. (21.10.2008)