Silent Pain
Réžia:
Martin Hollý ml.Scenár:
Jiří KřižanKamera:
František UldrichHudba:
Svatopluk HavelkaHrajú:
Rudolf Hrušínský, Ivan Jiřík, Vítězslav Jandák, Miroslav Táborský, Jiří Sedláček, Martin Dejdar, Tomáš Juřička, Jiří Pomeje, Dušan Cinkota, Jiří Langmajer (viac)Obsahy(1)
Autobiografický film scenáristy Jiřího Křižana se vrací do padesátých let minulého století, do doby poznamenané lidskými tragédiemi a utrpením. Vypráví baladický příběh chlapce Janka Kadavého, jehož otec byl v roce 1949 zatčen, odsouzen a popraven jako „třídní nepřítel“. Matka krátce nato zemřela a Jankovi zbyl jen děda. Děj filmu se odehrává ve dvou časových rovinách: zachycuje tragikomické epizody z vojenské služby u pétépáků a trpké vzpomínky na dětství plné ústrků ze strany spolužáků i dospělých. Jediným světlým bodem Jankových vzpomínek je děda. Moudrý a poctivý starý muž, který jej po smrti rodičů v malé valašské vesnici vychoval… (Česká televize)
(viac)Videá (2)
Recenzie (413)
Srovnávat tento film s Černými barony je trochu podpásovka, protože ti jsou především komedií - sice místy hořkou a hodnou zamyšlení, ale přesto především komedií. V Tiché bolesti můžeme rozeznat spoustu motivů, které se vyskytují i ve známějším a divácky atraktivnějším snímku, zde se jde více do hloubky (a občas i na tu komedii dojde, protože něco je tak absurdní, že se tomu skutečně nedá nesmát). ()
Snímku jednoznačně vévodí kamera Vláčilova častého spolupracovníka Františka Uldricha s incenací bezeslovných scén (pohřbení urny s hrdinovým tatínkem, prvomájový průvod) a hudba Svatopluka Havelky. Poněkud se opožďují herecké výkony, Rudolfu Hrušínskému z pusy příliš nejde nejen valašský dialekt, ale i filozofující monology, představitel jeho vnuka je poněkud matný. Naopak některé epizodní role jsou zahrány excelntně - Stanislav Zindulka a Jan Vlasák. Film poněkud svádí ke srovnání se Smuteční slavností, která se k premiéře dostala zhruba v tutéž dobu (k níž mimo jiné napsal hudbu taktéž S. Havelka) a má s ní podobnou část námětu, poetičností se však blíží spíše Všem dobrým rodákům (vojenské scény zase Jirešovu Žertu), Tichá bolest je jistě film zajímavý a slušný, ale přeci jen méně dokonalý než tři jeho předchůdci z konce 60. let. ()
Skvelá ukážka tohto, ako bol režim na území bývalého Česko-Slovenska nezmieriteľne poznačený náboženskými dogmami, konkrétne dogmou o dedičnom hriechu. Ak niekto z rodiny zhrešil voči boľševickým svojvoľným vládcom a ich primitívnym poskokom a vykonávateľom trestov, postihnutá bola na celé roky jeho rodina. Len ak by bola ochotná poslušne plniť prikázania Cirkvi boľševizmu, mohla by ako-tak žiť, no za cenu pokorne zvesenej hlavy a neustáleho pripomínania hriechu predkov. Toto je v podstate totožné s učením kresťanskej dogmy o prvotnom hriechu a vykúpení. Film ide však ďalej za rigídne zobrazenie zločinného režimu a obete. Ukazuje, že je možné si uchovať náznaky normálneho života aj v dusivo obmedzenej dobe, a naznačiť jasne svoj názor na falošný svet okolo. Aj keď Vás tento okolitý svet dokonale obklopuje svojou hlúposťou, nezmyselnými príkazmi, vyplývajúcimi nielen zo správania konkrétnych ľudí. Poznámka k záverečnej vete komentára užívateľa dobytek: Ten rezeň pre Jandáka samozrejme nebol žiadnou výhrou, no myslím, že ho v pohode zjedol. Ako mi vravel kuchár na vojne: "Radko, nachráchať niekomu na rezeň nie je nič. To robí škodoradostnú satisfakciu len Tebe, pretože guma (vojak z povolania) ten rezeň zožere a ešte mu aj chutí. Oveľa lepšou pomstou ako napľutie je pripraviť to jedlo nechutné. My sme napríklad rozklepali obrovský kus masti z prestarnutého brava, vypražili to aby to vyzeralo ako megašťavnatý rezeň. Ten debil, pre ktorého sme to chystali si ho dokonca sám vybral. Celé to zožral, potom prišiel za nami a povedal: Chalani, dobrý veľký rezeň, ale nebolo to mäso nejaké divné?". ()
Kvalitní film o těžkém období budování komunismu v 50. letech a obětech, které si budovatelské nadšení vyžádalo. Jeden z mála snímků, kde nenacházím takový ten laciný tématický konjukturalismus, kterým se vyznačuje podstatná část naší polistopadové tvorby. 5* ale přece jen nedám, i když tématicky je to silná záležitost, navíc podepřená přítomností herecké legendy Rudolfa Hrušínského a celé řady dalších skvělých charakterních herců v menších rolích. Shoduju se ale se svým oblíbeným uživatelem Šandíkem, že film má rezervy v režijním zpracování i v technických disciplínách. Cítím tam i neblahý vliv staré známé nemoci českého filmu - figurkaření. Film chce tak trochu dohnat Černé barony a přitom jeho síla je někde úplně jinde. Celkový dojem: 80 %. ()
"Rikyno, vyprovoď súdruhy". Bezmoc, bolest, ale i neskutečná vnitřní síla srší z každého záběru ve kterém se objevil pan Hrušínský. Síla přímého morálního vzdoru bolševickým sviním. Film za 80%. Charakter Hrušínského postavy čistých 100%. Stejně čistých, jako poslední kapka stoleté slivovice. Film který působí bolest. ()
Galéria (4)
Zaujímavosti (6)
- Scéna na hřbitově na začátku filmu byla natáčena na hřbitově v Novém Hrozenkově. Branka umístěná v portálu, kterou si otevřeli, zde byla nainstalována jen pro účely natáčení, poté byla opět demontována. (slawe)
- Scenárista Jiří Křižan napsal scénář podle svého životního příběhu. Otce mu v 50. letech popravili za Státní bezpečností (StB) vyprovokovaný přechod státní hranice, při kterém zemřel i jeden pohraničník. (sator)
- Postava Vítězslava Jandáka ve filmu říká: „Byl jsem kapitánem tankového praporu.“ Zajímavé je, že o rok později si Jandák velitele tankového praporu s hodností kapitána skutečně zahrál ve filmu Tankový prapor (1991). (Pelidor)
Reklama