Duel Frost/Nixon

Točí se mi hlava! To se stává, když člověk okusí věc o který se domníval, že mu nijak neublíží. Čeká, že to bude pěkný herecký pokoukání, že se přiučí (aféra Watergate= tenoulinký led, o němž prámálo vím a stydím se za to), možná, že si vytvoří i nějaký politický postoj a bůhví, co se ještě namane. Ale že budu sedět s rukama sepjatýma nad hlavou a pozorovat rozhovor, opakuju ROZHOVOR, dvou lidí, jejíchž život mě nedostává do varu (o jednom jsem navíc nikdy neslyšel) s takovým zaujetím a hlavně vážností, to jsem nečekal ani v tom nejdivočejším snu.__ Místnost ve které se duel odehrává je setmělá, žádná hudba, žádné rozptylující elementy. Jen oni dva. Atmosféra houstne, Nixon (fantastický Frank Langella) si otírá horní ret. Je ve varu a bez zbytečných keců řeknu, že já se štavím s ním. Frost (ještě lepší Michael Sheen) pokládá otázky (z prvu hodně směšný, později přitlačí na pilu), které rozhodují o ortelu prezidenta. Divák toužebně očekává odpovědi a taky doufá v to, že mu někdo přinese sklenici vody, jelikož má ze všech těch řečí sucho v krku. Hra pokračuje. Kamera se zběsile otáčí okolo hlavních aktérů, kteří se vzájemně hecují. Sakra, tak kdo vyhrál? Oba. Myslím. Frost dosáhl uznání, Nixon učinil pokání. Vzal ho někdo vůbec na milost, kromě prezidenta Forda? To film neřekně, zanechává vás samotného s vlastními myšlenkami. A to je dobře. Loučení ze zvuků Zimmerovo hudby je bolestivý, ale zároveň strašně uvolňující. Přicházíte k životu, váš zadek též. Teď se konečně můžete napít, ale pocit toho, že jste viděli mimořádný film, tak toho se nezbavíte nikdy. Točí se mi hlava! (09.04.2009)

V tomto filme funguje všetko ako vo švajčiarskych hodinkách. Obomi hlavnými protagonistami majstrovsky zahraný dialógový súboj s perfektnou drobnokresbou charakterov, nakrútený a zostrihaný divácky najpáčivejším možným spôsobom. V tomto smere je Frost/Nixon doslova unikát a svedčí o mimoriadnej schopnosti Rona Howarda vyhovieť náročnejšou látkou aj tomu najkomerčnejšiemu divákovi. Filmy z tohto prostredia, nech sú akokoľvek kvalitné, sú väčšinou zdĺhavé, komorné, ponuré a ponúkajú skôr masáž intelektu, než emócie alebo atraktívny vizuál. Vizuál Frosta/Nixona v spojení s hudbou Hansa Zimmera a rivalsky dravou chémiou medzi Martinom Sheenom a Frankom Langellom, plnou pokory a úcty, je doslova šťavnatou, sexy filmovou lahôdkou. (25.02.2009)

My čekali disciplinované, suchopárné plkání o politice z rodu stokrát omletých a zatím přišel vitální, vrstevnatý a kromobyčejně napjatý duel ve slovní rohované, který nakopává třaskavé pnutí mezi Howardovým pečlivým režijním vedením, slušným scénářem (rovinou významových monopolů) a neuvěřitelným über-výkonem veterána Franka Langelli, který proslulou postavu Richarda M. Nixona ani v nejmenším nekarikuje (!), ba dodává mu extrémní psychologickou hloubku a... polidšťuje jej (jinými slovy z něj nelze odtrhnout zrak). Abych se však zastal i ostatku skvěle vytypovaného ansámblu, ani ten Frankovi nezůstává nic dlužen a důsledně se vyhýbá situaci, že by spadl do kategorie hlavní hvězdou "označkovávaného" křoví (s prominutím) - vyzvedávám proto všechny, vyjma velkoústé R. "Thank you, Mr. President" Hall(ové). A speciální pochvala pak putuje do notového zápasníku Hanse Zimmera. Jeho novátorsky znějící minimalistická kompozice nemohla být k povaze filmu vstřícnější. // Nicméně s ohledem na to, že jsem při sledování první půle neustále váhal, zda sleduji komedii, která se tváří jako vážně pojaté historické drama či vážně pojaté historické drama, které se tváří jako komedie, za plný počet nenadělím. To je záležitost, kterou si budu muset do příštího interview ujasnit. (01.03.2009)

Dvouhodinová konverzace, která reflektuje jeden z černých stínů amerických dějin a přitom důkladně pitvá rozmanité lidské charaktery, je tažena řemeslně spolehlivou Howardovou režií a hereckým galakoncertem všech (!) zúčastněných. Ale i přes tu výjimečnost vedlejších partů je to nakonec výborný Martin Sheen a jeho kreakce ‚sedmdesátkového‘ metrosexuála, který padá na hubu, a hlavně (nebojím se užít slova) geniální Frank Langella, na nichž to přeci jenom stojí. To, jak Langella proniknul do postavy Richarda Nixona – vysokého, ale shrbeného muže, kterého dva roky aféry vyšťavily na kost, a on přesto stále má tu temnou jiskru v očích a ostrý jazyk, jímž dokáže odhánět protivníky – mi v mnohém připomíná olejářského magnáta D. D. Lewise. Fakt, že byl v ocarovém klání Langella politicky upozaděn ve prospěch homosexuálního Milka, mě nazdvednul ze židle. A závěrem ještě k Ronu Howardovi – nábožensko-konspirační křepčení odpuštěno, protože vizuální pojetí (vynikající střih i kamera) a celkový švih posouvá film na absolutí vrchol. Společně se Stoneovým W. jeden z nejzajímavějších ‚politických‘ filmů poslední doby (možná i let). (27.01.2009)

Televízne interview. Politické, športové alebo zo showbiznisu. Najlepšie s nejakou kontroverznou a diskutabilnou osobnosťou, kde sa rozhovor sústreďuje najviac na témy, ktoré sú epicentrom toho, prečo je rozhovor nahrávaný. A všetci chcú počuť štipľavé otázky. Ale nielen otázky, ale aj odpovede. Hlavne odpovede. Divák sedí doma, v príjemnom prostredí obývačky, odsleduje horlivú diskusiu, pár kontroverzných a sporných otázok i odpovedí. Vypne televíziu, podebatuje o tom s kamošom pri pivku, urobí si o tom svoj názor, zabudne. Takýto rozhovorov je veľa, avšak slovný duel medzi Davidom Frostom a Richardom Nixonom je určite kandidátom do vrchných priečok pomyselného rebríčka kontroverzných interview. Málokto sa však dozvie o pozadí podobných diskusií. O príprave oboch strán, zisťovaní faktov atď. Ron Howard to umožnil celému svetu. Hodnoverne, bez prikrášlení (ak prikrášlenia boli, to nerozoberám) a hlavne autenticky tak, akoby som sa priamo ja nachádzal v sedemdesiatych rokoch pred televíziou a sledoval tento historický moment. Čo je už behom prvých pár scén zjavné, nedotiahol by to do dokonalosti, nebyť oduševnene a pilne hrajúcich hercov na čele s Frankom Langellom, ktorý sa na tých pár minút Nixonom naozaj stal. Strih, kamera a vôbec celé technické spracovanie si zaslúži byť vyzdvihnuté, no a nad nepremenenými oscarovými nomináciami už zostáva len krútiť hlavou. 95%. (06.05.2009)