Rozorvané objatia

Je možné, že nechápu Almodovara (i když předchozí filmy, co jsem od něj viděl, co si pamatuji, se mi líbily víc) a třeba ho nechápou a nadhodnocují všichni ostatní (v rámci mého ega u mě vítězí tahle teorie). Viděl jsem od něj pár filmů, ale spoustu lidí o něm mluví jako o velmi komplikovaném a hodnotném tvůrci... Dle mého názoru jsou jeho filmy mnohdy až překvapivě dějové a divácky přístupné. Co mi dal tento film? Těžko říct... Překvapilo mě, že Almodovar tolik netématizoval homosexualitu a ani se nesnažil vytvořit umělý svět, kde nenormální je být heterosexuál.. Tím se film stává přijatelnější pro konzervativnější a lehce homofóbní jedince... Čím je tedy tento Almodovar výjimečný? Setkáváme se s celkem poutavým příběhem a postupně je nám rozplétaná jakási zamotaná historie... Jenže vlastně nic, co by se nedalo vytušit a nic nebudí žádné silnější emoce... Kamera je mnohdy celkem fajn, ale i tady byla série podivných manévrů, kterým nerozumím (dlouze přejíždějící kamera v dialogu). Divák tím má být upozorněn na to, že sleduje jenom film? Jedná se o poctu filmu jako médiu a kinematografii? A právě proto z velké části sleduje natáčení filmu, úryvky z natočeného filmu, dokumentování natočeného filmu a úryvky z dokumentu? Proto nám jsou převyprávěny dva náměty (upíři mě opravdu pobavili jako dlouho nic) a proto nás Almodovar vzal na exkurzy do Felliniovsko-Bergmanovské dvd knihovny hlavní postavy? Proto ty narážky na Audrey? A lze tím ospravedlnit to, že jsem občas měl pocit, že koukám na telenovelu? Film, který ve mě bohužel nic nezanechal. Budu rád, když mi někdo vysvětlí, že chyba je ve mně a v čem spočívají ty mnou přehlížené kvality. Nejlíp, kdyby to udělala samotná porota v Cannes a vysvětlila mi čím si tento film zasloužil svoji palmu (na rozdíl třeba od poslední Jarmuschoviny)... V lecčem mi film asocioval Hanekeho, který však dokáže podobnými motivy totálně sejmout a oněmět diváka na hodiny. Tenhle Almodovarův počin je oproti tomu jiná (nižší) liga. Nuda to není, těžce stravitelné také ne, ale ani nic výjimečného. (05.09.2009)

Druhý film, který jsem měl tu čest vidět od vele uznávaného španělského režiséra. Tím prvním filmem byl Volver, který mě zcela uchvátil a ohromil, takže očekávání bylo velké. A zklamaný jsem nebyl, opět jsem se přesvědčil, že Almodóvar je schopný napsat skvěly a strhující scénář. Nalezl jsem zde vše, co jsem od tohoto žánru očekával - silný příběh, vášeň, zradu, nenávist, pomstu. Jedná se o jakousi ódu pana režiséra na filmovou práci. Dále se zde můžeme ujistit v tom, že člověk zničený nevěrou je schopný kvůli pomstě ochoten ničit životy jen aby se necítil odkopnutý. Blonďatý anděl na začátku mi napomohl k tomu, že zbytek filmu jsem se nemohl od filmu odtrhnout oči kvůli marnému doufání, že znovu pomůže hlavní postavě přes přechod :-))) Herecké výkony byly jedním slovem vynikající, Penelope tradičně skvělá, Lluís Homar nenápadně připomínal Patricka Swayzeho (co ten by za takovou roli ve své kinematografii dal), ale zahrál uspokojivě (překonávat slepecký výkon Al Pacina je nadlidský úkon) a u Blanci Protillo jsem se ujistil v tom, že je velká herečká, každé její gesto, úsměv, pláč, hlt ginu s tonikem, či pózička s cigaretkou jsou natolik upřímné a pravdivé, že před ní smekám. (22.04.2010)

Zatím můj první viděný snímek od známěho tvůrce Pedra Almodóvara a moc poutavý mi zrovna nepřišel. Klasický nezajímavý příběh jako vystřižený ze současných tuzemských telenovel se tu vleče a nejenom že byl k postavám problém se dostat, oni ani nebyly zajímavý. V polovině druhé už to bohužel začalo nudit. Nic pro mě. (09.03.2010)

Mám pocit, že bych před tímhle filmem měl pokleknout. Scénář je plný motivů jako rozevřená náruč, ovšem režie všemu dokázala dát řád a uhníst propletenec příběhů, které jsou stejně tak logické a ze života, jako originální, neopakovatelné a osobité. Herci hrají, jako by to měla být jejich poslední role v životě, a nikdy nelze s určitostí odhadovat, kudy se bude vyprávění ubírat dál. Až do posledních minut přicházejí stále nová odhalení a pointy. (07.10.2012)

Všechny Rosamundy Pilcherové a Danielle Steelové by se měly začít obávat o svůj kus žvance, Almodóvar se totiž dal na červenou knihovnu. Nudnou a v telenovelách stokrát viděnou červenou knihovnu akorát se jí snaží zamaskovat pod označení art. Nebýt Penélope, tak by tomu za pár let v televizi slušel spíše dopolední čas na Primě než okupování prostoru Filmového klubu na ČT2. (06.09.2009)